Článek
Kdysi dávno jsem chodívala na první schůzky. Nicméně až teď s odstupem času vidím, jak krásné to bylo. Procházeli jsme se spolu po parku, lízali zmrzlinu a seděli do noci na lavičkách. Prostě paráda.
Dnes žijeme ve zvláštní době. Muži testují ženy a ženy… Ženy se začaly konečně stavět na vlastní nohy. Eckhart Tolle ve své knize Nová Země píše o tom, že „ženské tělo bolesti“ se začalo projevovat a po dvou tisících letech tak nerozumně nastolené nerovnováhy vlády ega se vrací tam, kam vždy patřilo.
Pamatuji si svoji první schůzku s Pierrem pod Eiffelovkou. Vzal mne tenkrát do velmi drahé restaurace u Gare De Lyon. Byl to jedinečný zážitek. Tedy než došlo na placení. Já, nezávislá žena, jsem trvala na rozdělení účtu. On, francouzský tradicionalista, trval na jeho zaplacení. Vyhrála jsem. Půlku účtu. Bohužel možný vztah s tímto modrookým francouzským bohem šel do kopru. Jeho křehké francouzské ego nebylo sto se vyrovnat s mojí nezávislostí.
Pravda, myslím, že ten účet byl jen vršek ledovce, který nás potopil. Ve své nezávislosti jsem si dovolila také odmítnout jeho návrh na zahřívání v nočních hodinách hned po první schůzce. Koneckonců bylo parné léto. Ale hlavně jsem porušila nepsané společenské pravidlo a jedla na ulici.
Protože dáma přece na ulici, tedy v parku, nikdy nejí! Ani citronový zákusek na lavičce pod rozkvetlou třešní. Jaké to společenské faux pas. Jenomže já měla svoji hlavu, miluji citronové zákusky, francouzské patisseries a procházky po parku na prvních schůzkách.
Když si své tehdejší zážitky dám do rámce dnešních dní, tak se musím smát. Dnes by asi Pierre záměrně zapomněl peněženku. Nebo by při příchodu číšníka s účtem čekal, co udělám. Když bych já čekala na jeho reakci, tak by to už od samého začátku byl konec naší společné cesty. Protože přece musím být zlatokopka. Ovšem mohl by být ještě kreativnější. Na schůzku by nepřijel ve svém Lambu, ale půjčil si kamarádův trabant. To by bylo stylovější.
Ptám se sama sebe, kde a kdy nastala ta změna. Nevěřím, že by ženy skutečně byly tak toxické a orientované na peníze, jak jsou dnes prezentovány. Nicméně nevěřím ani tomu, že by muži byli tak toxičtí a orientovaní na peníze, jak by se mohlo zdát. Že by snad strach?
Někteří odborníci opakovaně citují ženskou hypergamii jako alfu a omegu všech problémů mezi pohlavími. Ale je tomu skutečně tak?
Protože to, co všichni skutečně hledají, je partner. Toho jednoho, jednu, nebo dnes už i jedno, se kterým nám bude dobře. Se kterým si budeme mít co říci za dlouhých zimních večerů, který nám donese teplý čaj do postele, až budeme mít rýmu, pohladí nás a kterému nebude vadit, že jíme polévku vidličkou, protože to tak máme rádi.
Nicméně možná není všechno ztraceno. Možná je to o tom vrátit se na začátek. Možná je to o tom změnit náhled na první schůzky a místo v restauraci se začít scházet pod rozkvetlou třešní a dát si tam na půl citronový zákusek. Co na tom, že je to společenské faux pas a dáma by to neměla dělat. Vztahy nejsou bitevní pole ani závod o to, kdo koho trumfne a kdo vyhraje. Myslím, že vztahy jsou hlavně o těch dvou.
Budou si vyhovovat, budou kompatibilní, budou si mít spolu co říci? Budou si vonět nebo chutnat? Mimochodem, Pierre to měl stejně prohrané už na samém začátku, protože prostě nevoněl a nechutnal, ale to jen tak mezi řečí.
Pojďme tedy zkusit napravit pošramocenou pověst nás všech a zjednodušit ty první schůzky bez ohledu na to, kolik kdo z nás vydělává. Vždyť peníze nejsou nic jiného než naše energie převedená do monetární formy, aby se dala spočítat. A až jednou bude náš čas, tak si stejně nic z toho, co nám za naši energii bylo vesmírem zapůjčeno, s sebou opravdu nevezmeme. To, co si vezmeme, se totiž penězi většinou opravdu zaplatit nedá.
S pozitivní energií do vašeho dne. Mara
P.S.: Pakliže se v článku vyskytla chyba či překlep, děkuji, že bez negativní energie dáte vědět v komentářích…
