Článek
Myslím, že když Shakespeare psal pro svého Hamleta „být či nebýt“, tak udělal zásadní chybu. Být či nebýt je jen otázkou načasování. Nehledě na to, že čas je relativní. Z mého pohledu by měla otázka spíše znít „co chce a co nechce“. Protože se ukazuje, že tady leží podstata problému v mezilidských vztazích.
Před pár lety jsem měla tu příležitost poslechnout si pana doktora Raje Persauda, jak svým posluchačům vysvětluje psychologii svádění. Jako jeden z příkladů uváděl Giacoma Casanovu. Pro většinu z vás to asi nebude překvapení, protože Casanova je dnes synonymem pro svádění. Koneckonců se traduje, že měl na své pažbě víc zářezů než kdokoliv před ním i po něm.
Příběh, který doktor Persaud zmínil, byl o překrásné herečce, kterou se Casanova rozhodl zařadit do svého jídelníčku a taktice, kterou pro dosažení svého cíle použil. Herečka totiž nebyla jen z mužského pohledu neodolatelná, ale měla i své specifikum. Ráčkovala. Casanova ji uviděl, uslyšel, otočil se ve dveřích na podpatku a odešel. Následující tři dny a noci strávil psaním. Psal divadelní hru. Velmi speciální divadelní hru, protože neobsahovala ani jedno písmeno „R“. Po třech dnech věnoval hru krásné Beatrice a voilá. Ruka byla v rukávu.
Možná si z pohledu dnešního vzdělávacího systému řeknete, proč raději nezaplatil logopedické lekce. Bylo by to logické a z dlouhodobého hlediska efektivnější. Jenomže pak by Casanova neverbálně řekl asi tolik: „Pro mne jsi nedokonalá, ale až budeš dokonalá, tak si spolu něco začneme.“ Beatrice nepotřebovala slyšet, že je nedokonalá. Určitě si byla sama vědoma svého nedostatku. Co ale potřebovala byla hra, která zdůraznila její silné stránky a romantický krok, kterým jí dal najevo, jak důležitá a jedinečná je.
Casanova rozpoznal neuspokojenou potřebu a vytěžil z ní maximum.
I já jsem měla kdysi štěstí potkat člověka, který rozpoznal moji neuspokojenou potřebu. Tak jako všechny ženy jsem toužila po romantice. Večeře při svíčkách je asi jedna z těch věcí, co vás napadnou. Jenomže večeře při svíčkách v restauraci je bez ohledu na cenovku jen ekvivalentem řezaných květin z nejbližší benzínové pumpy. Snadné, tuctové, bez nápadu a rozhodně beze snahy ukázat na jedinečnost. Můj tehdejší „Giacomo“ mi však dopřál jedinečný zážitek. Stačila mu deka, balík svíček, sýry, spousta zelené zeleniny a rozmarýn v květináči. A ještě něco, jeho čas, plánování a myšlenky jen na mne.
Takže co vlastně žena chce či nechce. A potažmo i muž. Všichni jen hledáme někoho, kdo rozpozná naše neuspokojené potřeby a budeme mu stát za to, aby se je pokusil naplnit.
Hodně štestí při rozpoznávaní nerozpoznaných a neuspokojených potřeb.
S pozitivní energií do vašeho dne. Mara
P.S.: Pakliže se v článku vyskytla chyba či překlep děkuji, že bez negativní energie dáte vědět v komentářích…
