Článek
Chodím do sauny. Ráda, s nadšením a pravidelně. Nicméně vždy tomu tak nebylo.
Měla jsem to štěstí, že mám skvělé rodiče, kteří nikdy z ničeho nedělali velkou „komedii“. Takže ani lidské tělo nebylo v naší rodině tabu. Na nuda pláž jsme sice nechodili, ale cestou do koupelny mohl kterýkoliv z nás potkat toho druhého tak, jak přišel na svět. Přirozeně, normálně a bez ostychu.
Možná i proto naše rodina zvládla onen památný výlet do Litomyšle, kdy došlo ke kosmickému propojení několika jedinečných faktorů. Můj žaludek, lovecký salám, vysoká venkovní teplota, ventilace zánovního automobilu značky Škoda 1000, „tati, mně je špatně“ a „vydrž, už tam budeme“. Automobil náš táta v zimě prodal. V létě to nešlo. A prohlídku Litomyšle jsme všichni absolvovali v pláštěnkách. I máma byla nonšalantně za dámu. Přepásala si ji lepící páskou.
Kde jsou ty časy.
Ve světle těchto zážitků jsem nikdy neměla žádné předsudky ohledně vlastního těla. Nebo alespoň jsem si to myslela do okamžiku, než mne moje kamarádka přemluvila, abych s ní konečně, po letech slibování, zašla do sauny.
Jak je mým dobrým zvykem, tak jsem si nejprve nastudovala všechna pravidla. Brnkačka. Krok dvě. Obrnit se bohorovným klidem, nechat si na sobě jen to, v čem jsem přišla na svět a šup do prostěradla. Prostěradlo vám je báječná věc, kterou oceníte hlavně v okamžiku, kdy nemáte nic jiného. Vlastně jako pláštěnka.
Po vzoru beduínů jsem se zabalila úplně celá. Už mi chyběl jen velbloud. Směle jsem nakráčela do parní sauny a započala svoji první ozdravovací kúru. O dvacet minut později jsem došla k poznání, že do parní sauny se fakt v prostěradle nechodí. A už vůbec ne jako beduín. Když totiž vyjdete ven, tak je vám v tom mokrém prostěradle zima.
Prostěradlo jsem tedy na recepci vyměnila a svoji ozdravovací kúru soustředila na suché sauny.
Ti, kteří chodí sami do sauny, tak už ví, co následuje. Sprcha a ochlazovací jezírko. A tady narazila kosa na kámen. Ochlazovací jezírko je většinou menší, dobře osvětlené, veřejné a společné pro všechny bez rozdílu pohlaví. Logicky. Zabalení jako beduín do jezírka nemůžete. V poušti se také před koupáním v oáze vysvléknou.
Snažila jsem se tento malý, ale pro mne zcela zásadní, gordický uzel vyřešit šalamounsky. Počkám za rohem, až se ostatní (vesměs muži) ochladí a hupnu tam pak sama. Uběhlo snad nejdelších sedmnáct a půl minuty. Proud ohřátých návštěvníků sauny, ale nepolevil ani na minutu. A pak to přišlo. „No přece tu nebudu stát celou noc. Čert to vem.“ Nonšalantním způsobem jsem odhodila svůj beduínský hábit a hupla s nějakým zde přítomným mužem do ochlazovacího jezírka. Když máma může chodit jen v plátěnce s páskou po zámku jako dáma, já můžu dělat to, co se v sauně běžně dělá.
Apropos, koupání v oázách. Tady je na místě zmínit jeden zajímavý fakt. Sociální antropoložka Ann Gardnerová prováděla v roce 1970 výzkum beduínských žen na Sinajském poloostrově. Jednoho dne se celá skupina žen zahalených od hlavy až k patě vydala na mořské pobřeží a k naprostému šoku Gardnerové se jen tak vysvlékla do naha a začala se radostně prohánět v mořských vodách. Gardnerová oproti tomu zůstala oblečená na pláži a připojila se k ostatním ženám teprve na opakované naléhání. Ve spodním prádle a celá nesvá. Až později jí došlo, že bez přítomnosti mužů netrpí tyto ženy absolutně žádným ostychem. Na rozdíl od ní samotné a velké většiny obyvatel severní polokoule. Gardnerová tento okamžik popsala jako jeden z největších kulturních šoků, které za svoji kariéru zažila.
Zvláštní. Jako by odraz tohoto momentu předznamenal přelomový okamžik v mém životě. Vždyť o nic nejde. Všichni jsme jen lidé a těla jsou krásná, ať už jsou jakákoliv.
S pozitivní energií do vašeho dne. Mara
P.S.: Pakliže se v článku vyskytla chyba či překlep děkuji, že bez negativní energie dáte vědět v komentářích…
