Článek
Dělám chyby. Každý den. Někdy větší, někdy menší. Občas mám to štěstí, že si chybu uvědomím hned, jindy může trvat i roky, než se tak stane.
Ta dnešní byla jen v ceně jedné větší pánvičky a hodně větrání.
Nedávno jsem však trávila čas se svými rodiči a shodou okolností došlo na rozhovor o jednom z významných dní, kterým jsem si v minulosti procházela. V tu dobu byla moje maminka velmi nemocná, a tak tehdy projevila obavy, jestli se bude vůbec moci zúčastnit. Ve snaze jí situaci usnadnit jsem tenkrát navrhla, ať se prostě neúčastní. „Vždyť o nic nejde!“
Uplynuly roky a teprve ona výše zmíněná shoda okolností stočila řeč na „ten“ den. A maminka se poprvé svěřila. Svěřila se, že tehdy byla pro ni moje slova velice bolestivá.
Nevěděla jsem to. Nikdy se ani slovem nezmínila.
Moje slova, která měla usnadnit složitou situaci a odstranit případný stres člověku, který je pro mne jedním z nejdražších, naopak vyvolala vlnu dlouholeté bolesti a zranění. Rozhovor, který následoval mezi námi dvěma byl jedním z těch kataklysmatických, které se nám, pokud máme to štěstí, někdy objeví v životě.
Nemohla jsem si nevzpomenout na knihu Petra Casanovy „Sami“, ve které píše o tom, jak důležité je dělat chyby a následně se z nich poučit. Dovolím si jeho slova parafrázovat asi takto: Jedině chyby, které jsme v životě udělali, nás mohou posunout dále a učinit silnějšími.
Měl samozřejmě pravdu.
Některé chyby, které děláme, nejsou vždy viditelné na první pohled. Než vyplují na povrch, může uplynout spousta času. Jiné jsou naopak zjevné mnohem rychleji, a když máme velké štěstí, tak mají dopad pouze na naši peněženku. Jako třeba když se váš oběd zcela neplánovaně změní v kaustobiolit.
Ty dražší, ale stále jen s peněženkovým vlivem, jsou také častými průvodci našich životů.
Moje známá se před mnoha lety z rodné Ameriky vydala na dvouměsíční cestu po Evropě. Snad každý v Americe má auto a řízení je jednou z nejběžnějších činností, hned za dýcháním, pitím, jezením a tím druhým, co následuje po jídle. Nebylo tedy divu, že se rozhodla vypůjčit si v Marseille, kde přistála, vůz a projet s ním celou Evropu. Většina vozů k pronájmu měla plnou nádrž, a tak odjet a projet Provence nebylo vůbec složité. Ovšem každá nádrž má své dno.
Co je ovšem nejdůležitější! V té době se vozy dělily pouze na dvě základní skupiny: benzín a diesel. Elektrické vozy existovali snad jen ve verneovkách.
Spoustě z vás asi začíná docházet, co se stalo. Ano, po natankování dojel vůz pouze k výjezdu na dálnici! Tam veškerá spolupráce skončila. Vzniklou situaci trochu zkomplikovala jazyková bariéra. Google překladač byl tehdy hudbou budoucnosti a průměrný Američan neumí (nebo tehdy určitě neuměl) francouzsky. Stejně tak v té době průměrný Francouz nebyl zcela kovaný v anglickém jazyce - myslím, že upálení Johanky z Arku a nějaké nesrovnalosti ve vlastnictví mezi královskými rody v tom hrály (a stále hrají) velkou roli.
Moji přátelé i po letech na své evropské dobrodružství vzpomínají s úsměvem a v dobrém. Poučili se. Nejen pokud jde o to, co natankovat do nádrže. Dnes každému doporučují přibalit koloběžku pro všechny případy.
I já se poučila. Nejen pokud jde o auta a spálené obědy. Naučila jsem se přesněji vyjadřovat své myšlenky a objasňovat i jejich význam. Nechci, aby z verbálních nedorozumění vznikla další bolest.
Nicméně pokud jde o chyby, tak ty stejně dělám dál. Jiné, nové a odlišné. Někdy se poučím hned, jindy mi to trvá déle. Jsem za své chyby ráda, protože mě posouvají vpřed… většinou do nových a zajímavých směrů, které bych si bez toho ani neuměla představit.
Koneckonců, cesta sama je cílem.
S pozitivní energií do vašeho dne. Mara
