Článek
Zůstává nesporným faktem, že se nám všem může někdy život opravdu zdát jako jedno nepřehledné bludiště a k hledání cesty ven bychom přinejmenším potřebovali Ariadninu nit. Pokud ale přijmeme za své určité principy či zákony, můžeme se možná v tomto bludišti pohybovat o něco jednodušeji. V podstatě je to taková virtuální Ariadnina nit.
Jedním z takových principů by mohl být i Sturgeonův zákon, který předpokládá, že „90 % všeho je prostě k ničemu“.
Znáte jej? Myslím, že nám má sloužit jako připomínka toho, že máme hledat v našich životech těch důležitých 10 % a za těmi si jít.
Když prezident Kennedy kdysi přišel za Wernerem von Braunem s dotazem, co by bylo zapotřebí, aby se člověk dostal až na Měsíc, dostal tehdy poměrně jednoduchou odpověď: „Vůli chtít!“ Jak prosté, že.
I Napoleon Hill ve své knize Myšlením k bohatství zmiňuje příběh, který rezonuje na stejné vlně. Jen místo o vůli v něm hovoří o „pálení mostů – tedy vlastně lodí“, ale princip je v podstatě identický. Palčivá touha něčeho dosáhnout je to, co člověka jako motor žene vpřed. Síla, která nás tlačí vždy vpřed i přes všechny překážky, které se před námi mohou objevit.
Ovšem, jak říká Hill: „Jedna z hlavních lidských slabostí spočívá v důvěrném obcování průměrného člověka se slovem ‚nemožné‘“. (Myšlením k bohatství, Hill, 1960). Myslím, že se to dá brát i jako takový návod k překonání těch největších životních výzev. Právě v okamžiku, kdy se nám něco zdá jako nečekaná překážka, nastane ta chvíle, kdy se rozhodne, jak se k ní postavíme. Je totiž neskutečně snadné sklouznout k myšlence, že to prostě nejde a ani nepůjde. Je to pohodlnější.
Ale je to také to, co nás většinou brzdí.
Podobné myšlenky začnou vířit hlavou asi každému autorovi či autorce (a nejen těm), když zjistí, že jejich literární dítko bylo „posazeno“ na trestnou lavici a vyloučeno z další hry. Vlastně (v případě mého předchozího článku) byla asi jeho „pikantnost“ posouzena tak vysoce, že si ani nezasloužil být zařazen do nějaké kategorie.
Odůvodnění? „Příliš povzbuzuje fantazie mužů…“
Smůla.
Ovšem je tohle překážka? Nebo jen další lekce, která prověří odhodlání znovu se postavit a jít dál?
Nezbytně jsem si v tomto okamžiku vzpomněla na krásnou přednášku Roberta Greeneho, autora bestsellerů, ve které mluvil o svých začátcích. Vzpomínal na den, kdy po mnoha letech novinařiny, psaní a editování šel na oběd se svým starším a zkušenějším kolegou. Ten, poté co do sebe v rychlém sledu kopl několik martinis, prohlásil: „Roberte, opravdu bys měl vážně zvážit změnu své kariéry. Nejsi zrozen pro to být spisovatelem. Tvoje práce je příliš nedisciplinovaná, tvůj styl je příliš bizarní a tvoje nápady nejsou pro průměrného čtenáře zajímavé ani přínosné. Běž na práva, Roberte, nebo studuj management. Ušetři si tu bolest.“ Robert Greene říká, že to tenkrát bylo jako kopanec do břicha z neočekávaného zdroje, ale v konečném důsledku to bylo pro něj jen a jen přínosné.
Jak by také ne, když se z něj nakonec stal autor několika bestsellerů.
To, co nám tento příběh ukazuje, je, že i okamžik největšího zklamání v sobě může skrývat příležitost k růstu. Kdyby totiž Robert Greene tehdy svého kolegu poslechl, nikdy bychom nedostali možnost jeho knihy číst. A to by byla věčná škoda.
Vzpomínám si, jak jsem jednou dostala ve škole od učitele zadán sloh. Protože už roky (a ráda) píšu do šuplíku, řekla jsem si: „Konečně moje šance zazářit!“ Udělala jsem tehdy pro svou práci vše, co bylo v mých silách, a s nadšením štěněte čekala na výsledek. Konečně! Zavolal si mne do kabinetu. S napětím jsem očekávala zaslouženou pochvalu. Místo toho ale přišla ledová sprcha: „Uvědomujete si, co to je plagiát?“ Koukala jsem jako spadlá z višně. „No samozřejmě a proč jako?!“ Bohužel se moje práce zdála mému učiteli až příliš dokonalá, než aby byla moje vlastní. Tohle přece nemohla napsat studentka. Byla to tehdy pro mne velice tvrdá lekce.
Tady se dostáváme zpět k výše zmíněnému Sturgeonovu zákonu, který říká, že 90 % všeho je prostě k ničemu a stojí za pendrek. Původně se sice týkal jen sci-fi literatury, ale dle svého jmenovce je v podstatě aplikovatelný na veškeré lidské konání.
Nicméně to důležité je těch zbývajících 10 %!
To je to, co nám dává smysl. To je to, co dává našemu životu směr a co nás jako lidstvo posouvá dál. To je přesně ten rozdíl mezi tím, co je „průměrné“, a tím, co je lidské a nese to náš rukopis.
Ano. Dnes už vím, že jsem tehdy měla svému učiteli říci: „Dej sem tužku a kus papíru, chlape, a zadej téma.“ Neřekla jsem. Nedokázala jsem reagovat na tento virtuální kopanec do břicha, tak jak bych asi měla. Ale víte co? Dnes už na to pohlížím jako na důležitou součást své cesty. Každý krok, každé zklamání mne přiblížilo k tomu, kým jsem dnes. A právě tyto momenty skutečně formují náš charakter.
Dnes už doufám vím o něco více než tehdy, a tak si říkám: „Když ti život (nebo Seznam) naservíruje kyselá jablka, možná je načase začít vyrábět jablečný ocet. Koneckonců, vždy je tu možnost změnit ‚médium‘.“ Život se vždy nevyvíjí podle našich představ, ale to neznamená, že nemáme žádnou moc nad tím, jak s ním naložíme.
A protože jako věčný optimista prostě nevěřím v oko za oko, upřímně přeji všem, aby v sobě našli sílu a sebedůvěru věřit v sebe sama a následovat svůj sen. Grandma Moses se také stala slavnou malířkou až ve svých 80 letech.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
