Článek
Už tomu bude nějaký ten pátek, co jsem chodila na rande se skvělým mužem. IT specialista, veskrze velmi krásná duše a trošku zapomnětlivý. Nebudu zde počítat, kolikrát zapomněl, že máme rande. Vlastně zpětně vidím, jak to bylo zábavné.
To tak stojíte na smluveném místě a čekáte. Po nějaké době vejdete do nejbližšího kebab stánku, koupíte jednu velkou porci a jedete přes město ke svému partnerovi do kanceláře (bez ohledu na den v týdnu). Zaklepete, dveře se otevřou: „Miláčku, co tady děláš? Ty mi neseš oběd, to je od tebe tak laskavé.“ Zcela ztracen mezi svými jedničkami a nulami.
Myslím, že to, co nás nakonec rozdělilo, byla naše odlišná spiritualita. Ale než se tomu tak stalo, strávili jsme spolu krásné chvíle.
Jednou z nich byla večerní procházka městem, při které jsme minuli jedno vyhlášené klenotnictví. Jako každá žena i já prohlížela vystavené šperky a obdivovala je. Zejména jeden prsten přitáhl můj zrak. Byl prostě jedinečný, a já jsem prohlásila, že si jej koupím.
Uběhl asi týden a můj tehdejší partner mne překvapil. Zcela nečekaně mi věnoval prsten, který jsem tak obdivovala ve výloze.
Bylo to nesmírně krásné gesto, které dodnes nosím jako vzpomínku v sobě.
Nejprve jsem si jej nadšeně nasadila a obdivovala svoji ruku. Nicméně jak večer pokračoval, měla jsem stále větší pocit tíhy. Tíhy závazku. I přesto, že se nejednalo o prsten zásnubní ani snubní a jeho cena nedosahovala nebeských výšin, byl to závazek. Nezbylo mi nic jiného, než mu s láskou prsten vrátit, poděkovat a vysvětlit, že na tak drahé dárky nejsem připravená.
Strávili jsme spolu ještě několik krásných měsíců, než se naše cesty přátelsky rozešly, ale nikdy nelituji a na svého bývalého vždy vzpomínám s láskou.
Dnes jsem si na něj a náš vztah znovu vzpomněla, když jsem nečekaně potkala svou známou ze studií. Celá nešťastná mi vyprávěla o svých peripetiích se seznamkami a muži na nich. O tom, jak se s někým seznámí na internetu, jde na první rande do restaurace a aby si ho oťukla, tak si objedná nejdražší menu. Pak však odchází znechucená, protože on zaplatí za svoji kávu. A tím schůzka a kontakt skončí.
Tehdy jsem si vzpomněla nejen na svoji bývalou lásku, ale i na skvělou radu, kterou mi dala moje milovaná babička. „Nedělej si nesplacené dluhy.“
Moje babička mi vždy opakovala: „Chraň si svoji svobodu. Dokud nejsi připravená s mužem strávit byť jen nějakou dobu, nedovol mu cokoliv platit. Jen tak si zachováš svoji nezávislost a svobodu.“
Nepsané pravidlo, kterého se držím i po mnoha letech. Zejména první schůzka by dle mne měla být jen o těch dvou a třeba jen džbánu vody s citronem. Vše ostatní bych přirovnala ke sklenici, do které chytíte poletujícího motýla.
Poskytnout muži tu čest, moci za vás zaplatit třeba i jen kávu, je závazek. Ne tak velký jako přijmout dar ve vyšší finanční hodnotě, ale závazek nicméně.
Myslím, že tak to budou podvědomě vnímat i muži.
Tak nějak i podvědomě vnímám, že muži to budou brát jako gumičku – čím více se přitahujete, tím více unikají. Čím méně se přitahujete, tím více chtějí být ve vaší blízkosti. A nebo je to všechno vlastně naopak?
Se závazky je to stejné. Čím dříve a více budou ženy na samém počátku chtít po mužích, tím méně budou muži ochotní.
Uvědomuji si, že se mnou asi nebudou všichni souhlasit, ale to už je život, tak jak jej všichni známe.
S pozitivní energií do vašeho dne. Mara
