Článek
Lidský život se skládá ze statisíců nepatrných okamžiků. Těch radostných, které si opatrujeme uvnitř v našem srdci, ale i těch, které bychom nejraději co nejrychleji z hlavy vymazali navždy. Jak ale čas nevyhnutelně ubíhá přiblíží se ona pro mnohé tak děsivá chvíle, kdy budeme muset světu říct sbohem. Ruku v ruce se strachem, který sebou nese, s ní přichází ještě jedna emoce, jejichž příchod se zdá být nevyhnutelný, pozdní lítost.
Non, rien de rien (Ničeho, absolutně ničeho)
Non, je ne regrette rien (Ne, ničeho nelituji)
Ni le bien qu'on m'a fait (Ani těch dobrých věcí, které se mi staly)
Ni le mal, tout ça m'est bien égal… (Ani těch špatných, to vyjde na stejno)…
Ničeho nelituji, zpívá Edith Piaf v překrásném francouzském šansonu z roku 1960. Zbavuje se v ní okovů minulosti a začíná znovu žít se svou láskou.
Ti z vás, kteří mají co do činění s paliativní péčí, ví, že mnoho lidí při svém odchodu hluboce lituje. Litují většinou toho, co neudělali, když ještě měli čas. Litují, že nešli za svým snem, po kterém celý život toužili. Litují, že sami sobě nedovolili být šťastní.
Velkou část svého života jsem vždy toužila psát a malovat obrazy. Nedělala jsem to. Bůhví proč. A pak jednou, ve snaze zachránit svůj vztah, jsem začala psát a malovat jako určitou formu sebe-terapie. Netrvalo dlouho a aniž bych si to uvědomila, našla jsem svoji vášeň a životní radost.
Nejen to, našla jsem i svůj hlas a uvědomila si, že kdybych se byla rozhodla jinak, tak bych svého rozhodnutí jednoho dne litovala.
Protože ještě něčeho lidé litují. Litují, že nenašli v sobě sílu říci člověku, o kterém od prvního okamžiku věděli, že je jejich životní láskou, co cítí. Tak, jak to dokázala říci Tatiana Larina Evženu Oněginovi.
Tatianin dopis Oněginovi je celosvětově odborníky považován za jeden z nejromantičtějších kdy vůbec napsaných literárních kousků. Poměrně často se pak stává i předmětem maturitní zkoušky, kde se řeší, proč to ta „ženská“ vlastně udělala. Proč se tak kolosálně ztrapnila. Názory se pak rozchází. Od naivity, romantické mladické nerozvážnosti, po hloupost a jednoduchost… Každý si může vybrat v závislosti na tom, jak to sám cítí.
Nicméně z mého pohledu je jediným důvodem nejen hluboká láska, ale hlavně absence pozdní lítosti, která svědčí o Tatianině hluboké přirozené moudrosti. Svým dopisem totiž stejně jako César překročila Rubikon a otevřeně dala najevo, co cítí.
To, co téměř všichni lidé olitují v okamžiku svého odchodu na věčnost, jsou totiž vedle zcela očekávaných věcí „kéž bych nepracoval tolik“ a „proč jsem to neudělal / nevyužil příležitosti“ hlavně nevyřčená slova „miluji tě“, „chybíš mi“ a další neprojevené city. Zajímavé je, že pokud bychom se na celou věc podívali procentuálně, tak masivní většina pozdní lítosti souvisí právě se vztahy a slovy, která jsme se báli vyslovit nebo jako Tatiana napsat.
Náš čas je daný limity našeho fyzického těla (to pokud není z nějakého důvodu ještě kratší). Je jako přesýpací hodiny, které se nezadržitelně prázdní. Ale každé zrnko písku, které dopadá, je příležitostí učinit volbu, která může dát našemu životu smysl. Jak využijeme čas, který nám zbývá, je naším největším darem ale i zodpovědností.
Naše budoucnost je tvořená slovy a činy, které učiníme dnes. Strach z neúspěchu však velice často naše kroky brzdí. Čas ale nikdy nečeká. Na nikoho. Ať už jde o lásku, poděkování nebo odpuštění, slova mohou změnit životy. Náš i těch ostatních. Každý den nám přínáší své dary, které dělají život kouzelným. Proč se tedy nepoučit z chyb a neudělat alespoň malý krok k naplnění svých snů.
Do toho nadcházejícího roku 2025 tedy přeji úplně všem, aby v sobě našli onu vnitřní sílu / odvahu překonat strach, ostych, obavy, stud či cokoliv jiného a dokázali říci nebo napsat lidem, které milují, co skutečně cítí.
Odvažte se žít svůj vlastní život tak, jak jste si vždy přáli, a začněte dělat to, po čem skutečně toužíte. (Ps. V rámci zákona samozřejmě!)
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
