Článek
Existuje jeden způsob, jak každému z nás usnadnit vnímání a chápaní druhých lidí, se kterými přicházíme do kontaktu.
Když jsem se poprvé s řečí těla (tzv. body language) seznamovala poprvé, byla jsem zmatená jako novorozené kuře. „Tak pokrčil rameny nebo ne?“ „Byl ten pohled 7 sekund nebo 9 sekund?“ „Znamenají tyhle překřížené ruce obranný mechanismus?“
Lidé se jako video nedají zastavit a 1000× opakovaně přehrát.
Vídím v tom však paralelu. A to jazykovou!
Pokud neumíme jazyk domorodců, je v podstatě jedno, jak daný domorodec mluví, stejně použijeme víru, ruce a nohy. Jiná situace nastává, když už něco umíme. Například japonec, nic zlého netuše, ze sebe na naši pracně vypocenou větu vychrlí něco takového:
„Kon'nichiwa xxxxxxxxxxxxx sushi xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx mizu xxxxxxxxxxxxxxxxx!“
Jediná slova, která zdárně rozpoznáte jsou konnichiwa, mizu a sushi. Vše ostatní je přes veškerou vaši snahu šum, protože v době, kdy vám řeknou konnichiwa, se váš mozek zastaví a hledá „co to vlastně je“. Ovšem japonec pokračuje v řeči. Druhý záchytný bod se objeví v místě slova mizu, ale mozek opět přestane poslouchat a přemýšlí „tohle už jsem někde slyšel“. A tak to jde dál a dál.
Úplně stejné to bylo s mým pochopením řeči těla. Signály, pohyby, mimika. Prostě lekce japonštiny v přímém přenosu.
Tedy dokud jsem nenarazila na Lynne Franklin a její jednoduchou metodu.
Pravda, vědci by asi namítli, že její metoda nemá dostatek empiricky ověřených dat a není tudíž dostatečně průkazná. Nicméně tito vědci také ověřují i hypotézy typu: „Co udělá člověk po probuzení. Probudí se a pak otevře oči, nebo otevře oči a pak se probudí“. Pro danou hypotézu nebylo získáno dostatečné množství empiricky ověřených dat, takže ji budeme považovat za neprokázanou. Nicméně ani ji nemůžeme vyvrátit.
Podle Franklin spadá celá lidská populace do tří základních kategorií:
- Pozorovači (lookers) – 75 % populace
- Posluchači (listeners) – 20 % populace
- Prociťovači (touchers) – 5 % populace
Pozorovači vidí svět jako vizuální přehlídku. Všechno je pro ně o obrazech a vzhledu. Typické znaky jsou pro ně dle Franklin následující:
- vždycky vypadají perfektně, jako by právě vypadli z módního časopisu
- oční kontakt je velmi častý
- používají často slova jako „podívej“, „představ si“, „udělej si obrázek“
- na čele mají více vrásek (pravděpodobně od věčného koukání „nahoru“, když si vybavují vizuální zážitky)
Posluchači vnímají náš svět jako zvukovou stopu: tóny, hlasy, melodie. Typické znaky pro posluchače jsou dle Franklin:
- móda a vzhled není důležitá
- mají tendenci klikat perem nebo poklepávat si třeba prsty
- oční kontakt navazují spíše letmý a pohled často směřují vlevo dolů
- používají hodně slova jako „poslouchej“, „slyšel jsi“, „pojďme si o tom promluvit“
Prociťovači jsou zase mistři emocí a doteků. Svět pro ně není vůbec o tom, co vidíte nebo slyšíte, ale o tom, co cítíte a jak se cítíte. Typické znaky pro tuto skupinu jsou podle Franklin:
- pohodlí je u nich na prvním místě. Žádné kousavé svetry!!!
- mají tendenci vás hned objímat, i když vás nikdy v životě neviděli
- nemají problém s fyzickou blízkostí druhých a rádi se lidí dotýkají
- používají slova jako „cítím“, „mám pocit“, „je mi to nepříjemné“
Zajímavé je, že stejným způsobem, jakým všechny tři skupiny vnímají svět, si budou všechny tři skupiny pamatovat důležité události ve vlastním životě, sny, ale i psát své emaily a zprávy.
Samozřejmě, nikdo není 100% jen jednoho typu. Někteří lidé se v rámci pudu sebezáchovy naučili přizpůsobit se. Třeba prociťovač chodící doma celý den v pohodlném pyžamu s rozcuchanými vlasy může být v práci oblečený jako na modní přehlídce. Je to všechno jen o tom, jak moc chceme zapadnout.
Takže, až příště budete mít pocit, že byste potřebovali superhrdinskou schopnost telepatie, vzpomeňte si raději na Lynne Franklin a její v podstatě prostou metodu. Pozorujte, poslouchejte, ciťte. A hlavně! Pamatujte, že lidská řeč těla je jako japonština – chvíli to trvá, ale s trochou tréninku budete rozumět mnohem víc, než si myslíte.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
