Článek
Lidské chování, ať už jakékoliv, je vesměs jen reakcí na naše vnitřní zranění. Lidé hledají lásku, uznání, přijetí nebo třeba bohatství. Prostě vše, co jim možná bylo v minulosti upřeno. Naším úkolem však vůbec není je soudit (bez ohledu na svobodu slova), ale snažit se pochopit příběhy a lekce, které si každý z nás nosíme v sobě. Skrze soucit a respektování voleb druhých ctíme totiž nejen je, ale především, a to hlavně, sami sebe.
Podobně jako když si některý člen vaší rodiny pořídí třeba štěně, i když vy sami psi nemusíte. Možná nesnášíte štěkání, nechcete vstávat brzy ráno a starat se o něj. Ovšem tato volba není vaše. Stejně tak péče není vaší odpovědností. Je to jen a jen jejich osobní lekce, jejich vlastní cesta. Volba, kterou jim musíme dát možnost si sami prožít, odžít a poučit se.
Stejně tak je to s ženským tělem. Protože každé ženské tělo je chrámem. Posvátnou skořápkou, která ukrývá božskou jiskru ženství. Každá žena má ovšem právo rozhodnout, jak se svým tělem naloží, protože její cesta je výsledkem jejích zkušeností, přesvědčení, vnitřního poznání a její vlastní karmy.
Prostituce a odhalování byly, jsou a pravděpodobně i budou vždy spojovány jen s odsuzováním. Přesto však není možné si třeba při pohledu na odhalenou Biancu Censori nevzpomenout na uctívané chrámové tanečnice dévadásí.
Proč nás ale překrásné Biancino nahé tělo tak pohoršuje a mnohdy i děsí? S velkou pravděpodobností proto, že v nás všech probouzí podvědomý strach. Strach, že třeba při pohledu na ni začne muž po našem boku toužit po někom jako ona. Strach, že možná začneme snít o těle jako má ona. Strach, že by se odhalování mohlo stát normou. Strach z vlastních nedokonalostí, protože většina lidské populace si buď velmi dobře uvědomuje, že Bianciních tělesných kvalit nedosahuje a nemůže nikdy dosáhnout, nebo naopak trpí nízkým sebevědomím, i když by těchto kvalit dosáhnout mohla. Prostě primární strach, který sídlí v každém člověku.
Nicméně to, na co tak rádi a neustále všichni zapomínáme, je, že to skutečně důležité není vůbec na první pohled vidět. Krásná skořápka nemusí nutně znamenat krásnou duši. Krásná skořápka neznamená věrnost, lidskost ani lásku. Krásná skořápka neznamená, že tento člověk bude vedle nás stát v dobrém i ve zlém. Krásná skořápka neznamená, že coby „šéf(ka)“ bude mít své zaměstnance v úctě a třeba jim i uvaří. Krásná skořápka neznamená, že se vedle tohoto člověka budeme většinou cítit dobře, šťastně, naplněně a pozitivně. Krásná skořápka neznamená, že člověk, kterému jsme přísahali věrnost, netrpí už roky depresemi, které nás také stahují ke dnu. Krásná skořápka je opravdu velmi těžký úděl. Danajský dar v překrásném obalu.
Nedávno jsem narazila na příběhy dvou žen. Dvou nesporně zajímavých, nicméně zcela diametrálně odlišných žen. Na první pohled obě krásné, dokonalé skořápky, avšak jejich životní cesty byly naprosto jiné.
Jedna z nich je tuším asi čtyřicátnice, která nikdy v životě neměla intimní vztah ani nebyla vdaná. Dalo by se říci, že až fanaticky střeží chrám svého těla a čeká na muže, o kterém věří, že je tím jediným pravým. Pro mnohé možná nepochopitelné. Pro jiné nesporný důkaz pevné vůle. Zatímco většina lidí nedokáže odolat ranní kávě či tabulce čokolády, ona odolává desítky let. Jakoby říkala: „Neprojdeš, dokud nepodstoupíš emocionální skener a nepřemůžeš draka.“
Příběh druhé ženy se liší nejen tím, že je o několik dekád mladší, ale hlavně přístupem k chrámu vlastního těla. Pokud snad můžeme věřit zprávám, dle všeho i vizuálně zdokumentovaným, tento ženský chrám navštívilo během velice krátké doby 12 hodin více „poutníků“, než je minut. Ve výsledku pak každý „poutník“ mohl uctíváním v tomto chrámu ženského těla strávit pouhých 46 sekund. Jak trefně prohlásila jedna úžasná dáma: „jako pit stop se spoustou odhalených pozadí ve frontě čekajících na servis“. Inu, co většina nezvládne za několik karmických převtělení, dokáží jiní za 12 hodin.
Úctyhodný výkon? Možná. Ale skutečně bylo na uctívání dost času?
Každopádně lidskou přirozeností bude se pozastavit a přemýšlet proč. Proč se někdo rozhodne pro takovou cestu? „Proč“ které je hned vzápětí následováno zavržením a u některých možná skrytou touhou „také bych to prubnul“. Každopádně, co skutečně víme o duších, které v těchto tělech sídlí? Nic. Zhola nic. Nemůžeme, byť jen tušit, proč se jedna rozhodla čekat a druhá otevřít svůj chrám tolika poutníkům. Stejně jako netušíme, jestli bychom s nimi chtěli sdílet zbytek života.
Protože i když se to na první pohled může zdát jen povrchní rozhodnutí, třeba se mladší z žen rozhodla tímto způsobem nejen na sebe upozornit, ale i vyzkoušet limity svého fyzického těla. Nebo dokonce hledat něco více než jen peníze a slávu. Možná jen přijala jinou formu svobody.
Historie nám ukazuje, že ženy byly po staletí zbavovány volby, co se stane s jejich tělem. Ve středověku, během válek i v moderní době byly jejich chrámy násilně navštěvovány bez jejich svolení. V minulosti bylo běžné, že po dobytí hradu všichni vojáci použili bez svolení chrámy těl zdejších žen. Praxe, se kterou se bohužel občas vzdáleně přes zprávy setkáváme i dnes, třeba z Indie. Praxe, o které mluví třeba i pamětnice invaze v roce 1968.
Trauma, které většina nepřežila.
Vinu těch, kdo za vším stáli, odvály písky času. Ale podstata zůstává stejná. Jaké duše sídlili v těchto tělech, které bez dovolení použili bez souhlasu chrámy těl cizích žen. Možná byli přitažliví, možná byli inteligentní a bohatí. Nic z toho však nevypovídá o jejich vnitřní hodnotě. O hodnotě, která leží pod slupkou vnějšího chování. Fyzická krása ani moc nikdy neodhalí vnitřní hodnotu člověka.
Tak proč jsme tedy tak kritičtí, když si žena svou cestu zvolí sama? Úcta k tělu svému i druhých jde ruku v ruce s úctou k jejich volbě. Právě ta úcta, která dělá v konečném důsledku svět laskavějším a moudřejším místem.
Chrámy lidských těl se objevují v různých podobách. Některé jsou nedostupné vysoko v horách, a kromě stavitele je nikdy nikdo nenavštívil. Jiné jsou zase tak frekventované, že bude možná nutná celková rekonstrukce.
Ať už tak či tak, hlavní otázkou zůstává: Máme my lidé právo soudit, co je správné? Dává nám svoboda slova a anonymita skutečně právo vyjádřit svoje opovržení a hozený kámen v podobě "svobodného názoru"? Kdo z nás rozhoduje, jakou cestou se máme vydat a jakým způsobem po ní kráčet? Ať už je naše skořápka, jakkoliv krásná či nikoliv.
Pokud snad stále pochybujete, zamyslete se nad tímto: Možná jste dévadásí, možná jste chrám a možná jste pit stop. To opravdu důležité je, aby se ve vašem těle vaše duše cítila skutečně šťastná.
A hlavně, nenechávejte nikde po sobě nepořádek. Ani ten verbální! Nikdy totiž nevíte, kdo přijde po vás (či vaše slova třeba otočí proti vám).
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
