Článek
Všechno to začalo, když otěhotněla v sedmnácti. Byla to rána, ale stála jsem při ní. Podporovala jsem ji během těhotenství, byla u porodu, pomáhala s miminkem. Myslela jsem, že je to jen těžké období, že se z toho dostane. Jenže ona se k mateřství nikdy nepostavila čelem.
Od začátku to bylo špatně. Malá plakala v noci? Dcera si nasadila sluchátka. Bylo potřeba přebalit? Najednou měla důležitou schůzku s kamarádkami. Když bylo dítěti půl roku, začala chodit na párty jako předtím. Vracela se nad ránem, nebo vůbec. A já? Já se starala o vnučku, protože co jiného mi zbývalo.
Nejdřív jsem si říkala, že je mladá, že potřebuje čas. Že až vyroste z puberty, uvědomí si, co je důležité. Jenže místo toho to bylo čím dál horší. Když malé byly dva roky, dcera se odstěhovala ke kamarádce. Prý potřebuje svůj prostor, prý se musí najít. O dceru se nezajímala, alimenty neplatila.
Minulý týden přišla na návštěvu. Myslela jsem, že konečně… Ale ne. Přišla mi oznámit, že se stěhuje do Prahy za přítelem. Že začíná nový život a dítě do něj nepatří. Když jsem se jí ptala, jak to myslí, řekla mi věc, která mi vzala dech: „Mami, já jsem to dítě nikdy nechtěla. Byl to omyl a ty to víš. Tak si ji nech, když ji tak miluješ.“
Stála jsem tam jako opařená. Vlastní dcera mluví o svém dítěti jako o omylu? O té nádherné holčičce, která každé ráno rozdává úsměvy na všechny strany? O tom andílkovi, který mi říká babi s takovou láskou, že by to rozehřálo i kámen?
Nejhorší na tom je, že malá začíná chápat. Už se neptá, kde je maminka. Když dcera odchází, nemává. Je jí teprve dva a půl roku, ale už ví, že její máma o ni nestojí. A to bolí víc než všechny urážky a křivdy, které mi dcera kdy řekla. Teď jsem v situaci, kdy vlastně nevím, co dál. Právně je dítě pořád její, i když se o něj nestará. Já nemám žádná práva, jsem jen babička, která se snaží zachránit, co se dá.
Dcera mi vyhrožuje, že když nebudu poslouchat, vezme si malou k sobě. Ne proto, že by ji chtěla, ale proto, že ví, jak moc by mi tím ublížila. Někdy v noci, když malá spí, sedím u její postýlky a brečím. Ne nad sebou, ale nad tím, jak může někdo zahodit takový dar. Jak může vlastní matka říct, že její dítě je omyl? Jak může někdo takhle ublížit nevinnému stvoření?
Ale pak se malá ráno probudí, usměje se na mě tím svým zářivým úsměvem a řekne „Babi, mám tě láda“ a já vím, že to všechno stojí za to. Že i když její máma ji nechce, já jí dám tolik lásky, že to snad vynahradí tu bolest z odmítnutí. Dcera odjela do Prahy. Neozývá se, neposílá peníze, nezajímá se. A já? Já budu dál bojovat. Za tu malou holčičku, která za nic nemůže. Která si zaslouží lásku, péči a normální dětství. I když to znamená, že v padesáti začínám znovu s výchovou dítěte.
Zdroje: zkušenost paní Jany
