Článek
Seděla jsem na kraji postele, v ruce talíř s nakrájeným jablkem a v hlavě prázdno. V první chvíli jsem se zasmála. Možná trochu přehnaně, aby nešlo poznat, jak mě to bodlo. „Jak to myslíš, že jsem nudná?“ zkusila jsem po chvíli. Zvedl oči, odfoukl si pramen vlasů z čela a bez mrknutí odpověděl: „Neumíš tančit. Neumíš točit TikToky. A mluvíš pořád stejně. Jako maminka.“ A než jsem se stačila nadechnout, dodal: „A neumíš ani dabovat hry.“
Je mu osm. Jeho svět je jiný než ten můj. Jiná pravidla, jiná slova, jiní hrdinové. Jeho večery nejsou o knížce pod peřinou, ale o rychlosti připojení. Místo pískoviště řeší, kdo má víc skinů. A místo tahání za copy spolužaček lajkuje videa, kde někdo padá z trampolíny nebo si maže obličej šlehačkou. V tom světě já neexistuju. Nebo aspoň ne jako někdo zajímavý.
Dřív jsme si hrávali s figurkami dinosaurů a já byla vždycky ten, co dělá „řvoucí zvuky“. Tleskal mi, když jsem zavrčela jako T-Rex. Teď ho nezajímá ani moje vaření, ani můj smích, ani moje historky z dětství. Zato sleduje patnáctiletou slečnu, co tančí na schodech, a směje se u kluka, který dělá vtipy s borůvkama. A já? Já jsem najednou ta, která „furt něco říká“, ta, co mu bere tablet, ta, co neumí být vtipná „jako oni“.
Ten večer jsem usnula s pocitem, že jsem něco prošvihla. Ne jeho dětství – u toho jsem byla. Prošvihla jsem ale jeho přechod z kluka, který chce pohladit, do malého člověka, který mě začal hodnotit. Jako bych byla celebrita, co zklamala fanouška. Druhý den jsem si stáhla TikTok. Dlouho jsem jen koukala. U některých videí jsem se smála, u jiných kroutila hlavou. Ale něco ve mně se pohnulo. Ne, nezačala jsem točit tanečky. Ani dabingy. Ale pochopila jsem, že možná nejde o to být zajímavá pro jeho svět, ale neztratit odvahu být zajímavá v tom svém.
O pár dní později jsem se natáhla po jeho tabletu, když zrovna koukal na video, kde někdo dává leguána do vany. Zeptal se, co dělám. „Chci to zkusit,“ odpověděla jsem. A on se zasmál. „Nebudeš to umět,“ pronesl trochu výsměšně. „To se uvidí,“ mrkla jsem. A on? Posunul se na gauči a udělal mi místo. Ukázal mi, jak se stříhá, jak se přidává hudba. Vysvětlil, co znamená duet, a proč jsou některé hashtagy důležité. Po letech jsem se znovu něco učila od něj. A poprvé jsem cítila, že mě zase vnímá. Ne jako tu, co mu dává oběd. Ale jako někoho, kdo je možná… možná trochu zajímavý.
Video, co jsme spolu udělali, mělo čtyři lajky. Jeden z nich byl od jeho kamaráda, co napsal: „Tvoje máma je vtipná.“ A on mi to ukázal s hrdým výrazem. Pak si lehl na záda a tiše pronesl: „Tak jo. Už nejsi úplně nudná.“ Přikývla jsem. Netřeba velkých řečí.
Někdy si myslím, že děti nám nastavují zrcadlo. Ne to kruté, ale to pravdivé. A že být nudný není diagnóza. Je to jen bod zlomu. Místo, odkud se dá zkusit vyjít naproti. Ne jim, ale sobě. Zaslechnout v té kritice možná pozvánku. A když je člověk ochotný aspoň trochu zariskovat a třeba i ztrapnit se… možná se stane, že ho dítě zase uvidí. A třeba i uzná. I bez toho, aby člověk uměl tančit na schodech.
