Článek
Přesto se přesně to stalo minulý čtvrtek, kdy jsem si chtěla dopřát trochu péče o své unavené nohy po dlouhém pracovním týdnu.
Bylo krátce po poledni, když jsem vstoupila do útulného salonu paní Renaty. Procedura měla být příjemným zakončením náročného týdne – hodinku ležet, nechat o sebe pečovat a na chvíli vypnout hlavu. Paní Renata mě přivítala s úsměvem, nabídla mi šálek kávy a já se pohodlně usadila v křesle. Vedle mě seděla ještě jedna žena, která si četla časopis, a vzadu čekaly další dvě klientky.
A pak se to stalo. Do salonu vstoupila starší paní, mohlo jí být kolem osmdesáti, s hůlkou v ruce a těžkou kabelkou přes rameno. Už od pohledu vypadala zmateně a trochu rozčileně. „Dobrý den, jsem tu na pedikúru,“ oznámila hlasitě, aniž by pozdravila.
Paní Renata se na ni podívala a zdvořile odpověděla: „Dobrý den, paní Nová, vy jste ale objednaná až na zítřek, na stejný čas.“
To, co následovalo, mě naprosto překvapilo. Paní Nová začala zvyšovat hlas. „Ne, ne, ne! Já jsem objednaná na dnes! Už jsem tady a nikam nepůjdu!“ Začala mávat svou hůlkou, jako by chtěla svým slovům dodat větší důraz.
Paní Renata se podívala do svého diáře a znovu trpělivě vysvětlila: „Podívejte, paní Nová, tady to mám zapsáno – zítra ve 13:30. Dnes nemám volno, všechny časy jsou obsazené.“
Očekávala jsem, že paní pochopí svůj omyl, možná se omluví a odejde. Místo toho se však posadila do volného křesla a tvářila se jako by neslyšela. „Já jsem přijela autobusem. Dostat se sem je pro mě náročné. Syn mě sem dnes přivezl a zítra nemůže. Já vím, že jsem objednaná na dnes!“
Atmosféra v salonu zhoustla. Nikdo z nás nevěděl, jak reagovat. Bylo zjevné, že paní Nová není zcela při smyslech. Její oči těkaly po místnosti, a když mluvila, občas se zadrhla a zapomněla, co chtěla říct.
Paní Renata se na mě omluvně podívala. „Obávám se, že paní Nová bude muset počkat, než dokončím všechny objednané klientky. Nebo… pokud byste byla ochotná…“
Nedokončila větu, ale já jsem věděla, co chce navrhnout. A přestože jsem se na svou pedikúru těšila, nemohla jsem si představit, jak by ta zmateně vypadající stařenka cestovala domů bez ošetření. „Samozřejmě, paní Nová může jít přede mnou,“ řekla jsem. „Já klidně počkám.“
Paní Nová se při těch slovech na mě podívala a na chvíli se usmála. Ten úsměv byl jako záblesk světla – bylo v něm něco z její bývalé osobnosti, než ji nemoc začala požírat zevnitř. „Děkuji vám, jste hodná,“ řekla překvapivě jasně.
Následující hodina ale byla jako na trní. Paní Nová se stále vracela ke stejnému tématu – jak dobře ví, že byla objednaná na dnešek, jak její syn říkal, že to je dnes, jak přece není blázen, aby si to špatně pamatovala. Paní Renata jí trpělivě vysvětlovala, že to nevadí, že je ráda, že ji může obsloužit, a že příště to bude lepší. Ale paní Nová jako by to zapomněla a za pět minut začala znovu.
Když jsem si pak konečně lehla na lehátko, paní Renata se mi hluboce omluvila. „Ta paní chodí ke mně roky,“vysvětlovala. „Bývala to elegantní dáma, bývalá učitelka. Ale poslední rok se to hodně zhoršilo. Její syn mi volal, že má stařeckou demenci, ale že se snaží, aby měla aspoň částečně normální život.“
Celou cestu domů jsem přemýšlela o tom zážitku. Jak těžké musí být pro rodiny těchto lidí vidět, jak jejich blízcí ztrácejí sami sebe. A jak složité je pro všechny kolem reagovat správně.
Často slyšíme, že populace stárne a že případů demence přibývá. Ale dokud se s tím nesetkáme tváří v tvář, je to jen abstraktní statistika. Ten den v salonu mi ukázal, jak vypadá realita – a jak nepřipravení na ni vlastně jsme. Nemáme návod, jak komunikovat s lidmi, kteří jsou uvězněni ve své vlastní realitě. Máme ani čas a ani trpělivost. Kde je hranice mezi respektem k jejich důstojnosti a nezbytnou pomocí, která někdy znamená převzetí kontroly nad situací?
Když jsem to večer vyprávěla manželovi, řekl mi, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Možná ano. Ale pořád cítím, že jako společnost musíme najít lepší způsoby, jak se s těmito situacemi vypořádat. Protože jednoho dne to může být naše maminka, tatínek – nebo my sami.
