Článek
Sedm let jsem si myslela, že máma po důchodu propadne televizním seriálům. Spletla jsem se a teď jí tajně závidím
Když maminka loni v létě oznámila, že jde do důchodu, představovala jsem si to nejhorší. Nekonečné telefonáty o tom, jak ji bolí záda, stížnosti na zdražování a věty začínající slovy „za našich mladých let“. Vždyť to znáte – většina důchodců kolem nás jako by s odchodem z práce ztratila i chuť do života. Jenže moje máma nikdy nebyla jako ostatní a zase jednou mě překvapila.
„Přihlásila jsem se na univerzitu třetího věku,“ oznámila mi jednoho podzimního odpoledne, když jsme spolu seděly u kávy v její útulné kuchyni. Zrovna jsem dopíjela svůj šálek a málem jsem se zakuckala.
„Na univerzitu? Ve tvém věku?“ zeptala jsem se a hned mi bylo trapně, jak to vyznělo. Máma se ale jen zasmála.
„A v jakém věku bych měla studovat? Až budu v rakvi?“ odpověděla s typickým humorem. „Víš, kolik mi je? Šedesát čtyři. To není věk na to, abych se jen dívala z okna a krmila holuby. To je věk na to, abych konečně dělala, co jsem vždycky chtěla.“
Pravda byla, že máma celý život pracovala jako účetní v malé firmě. Vždycky milovala umění a historii, ale na vysokou školu nikdy nešla. Nejdřív přišly my děti, pak hypotéka, pak péče o nemocného tátu. Vždycky něco důležitějšího než její vlastní sny.
První den na univerzitě třetího věku byl pro ni velký den. Koupila si novou halenku, aktovku a zápisník. Vypadala jako holčička, která jde poprvé do první třídy, jen s pár vráskami navíc. Musela jsem se usmívat, když mi ukazovala svůj rozvrh. Dějiny umění, základy archeologie a dokonce seminář o moderní literatuře.
„Nebudeš tam nejstarší?“ zeptala jsem se s obavami.
„Ty jsi ale hloupá,“ zasmála se. „Je to univerzita třetího věku. Budou tam samí důchodci jako já. Někteří možná ještě starší. Ale i kdyby ne, co na tom? Člověk se může učit v každém věku.“
A tak začala její nová životní kapitola. Zpočátku jsem si myslela, že ji to brzy přestane bavit. Že až přijdou první zkoušky a semináře, ztratí nadšení. Spletla jsem se. S každým týdnem jako by omládla. Najednou měla o čem mluvit, o čem přemýšlet. Její mysl, která předtím občas bloudila v kruhu běžných starostí, se otevřela novým myšlenkám.
Jednou v neděli, když jsme společně obědvali, se rozpovídala o etruské keramice. Uprostřed výkladu se zarazila: „Nezajímá tě to, viď? Pořád o tom mluvím, já vím.“
„Ne, mami, povídej,“ řekla jsem upřímně. „Je radost tě poslouchat, když o něčem mluvíš s takovým nadšením.“
A byla to pravda. Máma najednou nežila jen svými bolestmi a problémy, jako mnozí její vrstevníci. Žila uměním, historií, novými přátelskými vztahy, které na univerzitě navázala. Dokonce si založila Instagram, aby mohla sledovat muzea a galerie po celém světě. Občas mi posílá zprávy přes WhatsApp ve dvě ráno, protože se začetla do nějaké odborné knihy a ztratila pojem o čase.
Minulý měsíc jsem ji navštívila v jejím bytě a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Obývák, který býval plný porcelánových sošek a krajkových deček, se proměnil v něco jako studentský pokoj. Na stěnách visely reprodukce obrazů, které studovala, na stole ležely rozevřené knihy a všude kolem byly popsané papíry s poznámkami.
„Víš, co je nejlepší?“ řekla mi, když mi ukazovala své seminární práce. „Že nikdo neočekává, že budu dokonalá. Můžu se mýlit, můžu se ptát, můžu se učit. V mém věku už se nikdo nesnaží nikomu nic dokazovat.“
Když teď vidím svou mámu, jak v jedenáct večer sedí nad knihami a připravuje se na zkoušku, která bude až za měsíc, uvědomuji si, jak moc jsem podceňovala sílu lidské zvídavosti. Maminka není typická důchodkyně, která by celé dny sledovala televizní seriály a stěžovala si na počasí. Je to studentka se vší parádou – má své studijní plány, své oblíbené i méně oblíbené předměty, dokonce i svou studijní skupinu, se kterou se schází v kavárně.
„Za dva roky budu mít promoci,“ oznámila mi nedávno s hrdostí v hlase. „A víš co? Už teď uvažuji, na jaký obor se přihlásím potom.“
Když o tom přemýšlím dnes, přepadá mě lehká závist. Ne, nemám na mysli ten pohodlný důchod bez budíků a šéfů. Závidím jí tu svobodu začít znovu, tu radost z učení bez tlaku a stresu. Tu možnost dělat konečně jen to, co ji baví.
A hlavně – doufám, že až jednou půjdu do důchodu já, budu mít dost odvahy a energie být jako ona. Protože pokud existuje recept na šťastné stáří, moje máma ho určitě našla.
