Článek
Poprvé jsem si toho všimla a mávla rukou a netušila, že to bude pokračovat. Koupila jsem si jednoduché šaty, žádný výstřelek, žádná provokace. Jen barva, která mi sluší, střih, ve kterém se cítím dobře. Když jsem si je doma oblékla, manžel se na mě podíval jinak než obvykle. Ne obdivně, ne mile. Spíš zkoumavě. A pak přišla otázka, která se od té doby opakuje pokaždé. Pro koho ses takhle oblékla.
Nejdřív jsem se smála. Brala jsem to jako hloupý vtip nebo nešikovný pokus o žárlivý kompliment. Jenže smích mě rychle přešel. Ta otázka se začala objevovat čím dál častěji. Nová halenka znamenala podezření. Hezké boty vyvolaly debatu. Kabelka sladěná s kabátem působila skoro jako přiznání viny. Najednou jsem měla pocit, že každý kus oblečení musí mít vysvětlení a že radost z něj je něco podezřelého.
Když se radost mění v obhajobu
Začala jsem si všímat, že místo těšení se z hezkých věcí přemýšlím, jestli to doma projde. Oblečení, které mi dřív dělalo radost, se stalo zdrojem napětí. Otevírám skříň a v hlavě mi běží otázka, jestli si dnes můžu dovolit být ženou. Jestli si můžu dovolit cítit se hezky. Nebo jestli je lepší zvolit něco nenápadného, aby byl klid.
A přitom to celé vůbec nesouvisí s tím, že bych chtěla někoho provokovat. Nechci nikoho svádět, nechci budit pozornost cizích mužů. Chci se líbit sama sobě. Chci si užít pocit, že mám hezké šaty, které ladí s botami a kabelkou. Že když se na sebe podívám do zrcadla, vidím ženu, která o sebe pečuje, která má vkus a chuť žít. Nevidím v tom žádnou hrozbu pro náš vztah. Vidím v tom radost.
Oblečení není pozvánka ani provokace
Mrzí mě, že to manžel nevidí stejně. Jako by v jeho očích hezké oblečení automaticky znamenalo touhu po obdivu zvenčí. Jako by žena, která se obléká s citem, nutně něco skrývala nebo plánovala. Jenže hezké oblečení není zpráva pro okolí. Je to zpráva pro mě samotnou. Je to způsob, jak si zvednout náladu, jak si dodat sebevědomí, jak se cítit dobře ve vlastním těle.
Nechci chodit jako hadřík jen proto, aby doma panoval klid. Nechci se vzdát své ženskosti, protože někdo jiný si ji vykládá jako hrozbu. Nechci se omlouvat za to, že mi dělá radost hezká sukně nebo nový kabát. To není rozmar. To je součást toho, kým jsem. A postupně si uvědomuji, že problém není ve mně ani v mém šatníku. Problém je v tom, že se na mě někdo dívá prizmatem strachu a nedůvěry.
Strach otevřít skříň je varování
Dnes už vím, že není normální bát se otevřít skříň. Není v pořádku mít pocit, že každá změna vzhledu musí projít schvalováním. Láska by neměla kontrolovat, ale podporovat. Neměla by zpochybňovat radost, ale sdílet ji. A pokud se někdo bojí hezky oblečené ženy, možná by se měl ptát sám sebe, proč tomu tak je.
Nechci se vzdát hezkých věcí ani sebe samotné. Oblečení mě definuje jen částečně, ale pocit, že můžu být sama sebou, je zásadní. A pokud mám kvůli tomu poslouchat otázky, které bolí víc než kritika, je na čase si o tom otevřeně promluvit. Protože skříň by měla být místem radosti a možností. Ne místem strachu a tichého obhajování vlastní ženskosti.
