Článek
Minulý týden jsem se ocitla v situaci, která mi otevřela oči. Bylo to na narozeninové oslavě mé neteře Kláry, která právě oslavila osmnáct. Zatímco jsme popíjeli kávu a jedli dort, téma se stočilo k maturitě, která Kláru už brzy čeká.
„Teto, ty jsi češtinářka, viď? Nemohla bys mi pomoct s tou ústní zkouškou z češtiny? Mám z toho fakt stres,“ povzdechla si Klára, když jsme osaměly v kuchyni. Dvacet let učím na gymnáziu češtinu, takže takové prosby slýchám často, ale něco v jejím hlase mě zarazilo.
„Co přesně ti dělá problém?“ zeptala jsem se, zatímco jsem krájela další kus dortu. Klára se naklonila blíž, jako by se chystala prozradit státní tajemství.
„Upřímně? Vůbec nechápu, proč musím znát všechny ty knížky. Karel Čapek, Bohumil Hrabal, William Shakespeare… Koho to dneska zajímá? Kamarád mojí mámy pracuje v IT a říkal, že za celou svoji kariéru nemusel ani jednou citovat Máchu nebo rozebírat metafory v Erbenově Kytici.“
Ten večer jsem o tom dlouho přemýšlela. Klára není hloupá dívka, právě naopak – je bystrá, má skvělou logiku a na sociálních sítích se orientuje lépe než já. Ale literatura jí připadá jako přežitek z jiné doby, a když se nad tím zamyslím, možná má částečně pravdu.
Už víc jak deset let se koncepce maturitní zkoušky z češtiny prakticky nezměnila. Didaktický test, písemná práce a ústní zkouška z literatury. A právě ta poslední část je pro mnoho studentů noční můrou. Seznam dvaceti knih, které musí přečíst a připravit si k nim rozbory – kolik z nich to skutečně udělá a kolik jen stáhne analýzy z internetu?
Pamatuju si svoji vlastní maturitu v roce 1998. I tehdy jsme měli literární rozbor, ale bylo to jiné. Neměli jsme pevně stanovený seznam četby, učitel nám dal doporučení, co by se mohlo hodit, ale jinak jsme si mohli vybrat sami. Navíc, pokud si dobře vzpomínám, mnohem více se dbalo na gramatiku a porozumění textu.
Když jsem nastoupila jako učitelka, maturita z češtiny vypadala podobně jako ta moje. Pak přišla v roce 2011 reforma a státní maturita. Tehdy se zdálo, že jde o krok správným směrem – sjednotit požadavky, zavést objektivní hodnocení. Jenže pak se to nějak zaseklo. Zatímco svět kolem nás se dramaticky mění, maturita z češtiny zůstává zakonzervovaná v době, kdy smartphony teprve začínaly dobývat svět.
Vzpomínám si na konferenci před třemi lety, kde jsem se o tomto tématu bavila s kolegou Petrem z jednoho pražského gymnázia. „Víš, co mi řekl jeden student?“ začal Petr s hořkým úsměvem. „‚Pane učiteli, umím česky mluvit, umím česky psát, doma dokonce české knížky máme. Ale nikdy v životě nebudu potřebovat vědět, kdo byl Vítězslav Nezval a jaké používal básnické prostředky.‘ A já mu na to upřímně nemohl nic smysluplného odpovědět.“
Nutit teenagery, aby se naučili nazpaměť informace o autorech a dílech, která je nezajímají, mi připadá jako boj s větrnými mlýny. Samozřejmě, existují studenti, kteří literaturu milují a pro které je rozbor literárního díla potěšením. Ale pro většinu je to jen další položka, kterou musí odškrtnout na cestě k maturitnímu vysvědčení.
Nedávno jsem se podívala, jak vypadá maturita z jazyka v jiných zemích. Například ve Finsku, které je známé kvalitním vzdělávacím systémem, se mnohem více soustředí na kritické myšlení a argumentaci než na memorování faktů o autorech a dílech. Studenti analyzují současné texty, diskutují o aktuálních tématech a učí se formulovat vlastní názory.
„A co bys navrhovala místo literárního rozboru?“ zeptal se mě manžel, když jsem mu o svých pochybnostech vyprávěla. Upřímně, nemám jednoznačnou odpověď. Literatura je bezpochyby důležitá součást našeho kulturního dědictví. Jenže nutit mladé lidi učit se nazpaměť životopisy autorů a obsahy děl je možná ten nejlepší způsob, jak je od literatury odradit navždy.
Možná by stačilo dát studentům větší volnost ve výběru knih, které chtějí číst. Nebo se více zaměřit na praktické jazykové dovednosti – schopnost napsat oficiální dopis, argumentovat, kriticky posoudit zprávy v médiích.
Když jsem se o tom bavila s Klárou, překvapila mě svou odpovědí: „Teto, já vlastně ráda čtu. Ale ne Kafku nebo Nerudu. Čtu současné knihy, které řeší věci, co mě zajímají. Proč nemůžu maturovat z nich?“
A to je otázka, na kterou by možná mělo Ministerstvo školství po deseti letech konečně najít odpověď.
