Článek
Těšila jsem se na to představení celé měsíce. Konečně jsem si udělala čas, sehnala lístky a vyrazila si užít večer. Jenže to, co mělo být příjemným zážitkem, se změnilo v noční můru.
Sotva jsem se usadila do svého sedadla, začala jsem za sebou slyšet kašel. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Však víte, jak to chodí - vždycky se najde někdo, kdo si odkašle nebo kýchne. Ale tohle bylo jiné. Ta paní za mnou kašlala a kýchala v jednom kuse. Celé představení!
Snažila jsem se soustředit na hru, ale nešlo to. Každých pár minut jsem slyšela „hepčí“ nebo záchvat kašle. Cítila jsem, jak mi po zádech běhá mráz. Ne ze strachu z představení, ale z toho, co se mi může stát.
Po skončení jsem se otočila, abych se na tu paní podívala. Byla to starší dáma, tipuju tak kolem sedmdesátky. Červený nos, unavené oči - bylo jasné, že je nemocná. A přesto si vyrazila do divadla! Mezi lidi! Jako by jí vůbec nezajímalo, že může nakazit ostatní.
Cestou domů jsem se cítila jako v transu. Snažila jsem se uklidnit, říkala jsem si, že třeba budu mít štěstí a nic nechytnu. Ale kdepak. Do dvou dnů jsem ležela s horečkou, bolelo mě celé tělo a měla jsem pocit, že mi někdo nacpal do hlavy vatu.
A to byl teprve začátek. Ta nemoc se mě držela jako klíště. Tři týdny! Tři dlouhé týdny jsem nemohla pracovat. Pro někoho, kdo má stálý plat, by to možná nebyl takový problém. Ale já jsem pedikérka. Mám vlastní salon, kde platím nájem. Každý den, kdy nepracuju, pro mě znamená ztrátu.
Musela jsem přeobjednat všechny své klientky. Některé čekaly na termín měsíce a teď jsem jim musela říct, že to nejde. Bála jsem se, že o ně přijdu. Že si najdou jinou pedikérku a už se nevrátí. A to nemluvím o tom, jak nepříjemné to bylo - volat jednomu člověku za druhým a omlouvat se.
A víte, co mě štvalo nejvíc? Že ta paní, co mě nakazila, o nic nepřišla. Je v důchodu, nikam nemusí chodit, nikomu se nemusí zpovídat. Zatímco já jsem přišla o tři týdny výdělku, o klientky, o klid.
Jasně, chápu, že i důchodci mají právo na kulturní vyžití. Ale proboha, když je někdo nemocný, ať zůstane doma! Vždyť to není tak těžké pochopit, ne? Místo jednoho večera v divadle mohla zůstat v teple domova, dát si čaj a podívat se na televizi. A já bych teď nemusela řešit, jak zaplatím nájem za salon.
Tohle mi otevřelo oči. Uvědomila jsem si, jak nezodpovědní někteří lidé jsou. Jak jim je jedno, že svým chováním mohou ublížit ostatním. A není to jen o té jedné paní v divadle. Kolikrát jsem viděla lidi kašlat a kýchat v MHD, v obchodech, všude možně. Jako by ta pandemie covidu nic nezměnila.
Začala jsem být paranoidní. Teď, když už zase můžu pracovat, dezinfikuju všechno dvakrát. Nosím roušku, i když to není povinné. Nemůžu si dovolit znovu onemocnět. Nemůžu riskovat, že nakazím své klientky. Některé z nich jsou starší nebo mají zdravotní problémy. Co kdyby to chytily ode mě a měly vážné komplikace? To bych si nikdy neodpustila.
Přemýšlela jsem, jestli nemám té paní nějak dát vědět, co způsobila. Ale jak? Neznám její jméno, nevím, kde bydlí. A upřímně, asi by to stejně k ničemu nebylo. Lidé, kteří jsou takhle bezohlední, většinou nepřiznají svou chybu.
Místo toho jsem se rozhodla, že o tom budu mluvit. Se svými klientkami, s přáteli, s rodinou. Že budu apelovat na to, aby lidé byli ohleduplnější. Aby mysleli na ostatní. Aby, když jsou nemocní, zůstali doma.
Vím, že to zní trochu jako kázání. Ale co jiného mi zbývá? Nemůžu změnit to, co se stalo. Nemůžu vrátit ty tři týdny. Ale můžu se snažit, aby se to neopakovalo. Aby si lidé uvědomili, že jejich jednání má důsledky.
A víte co? Není to jen o nemocech. Je to o obecné ohleduplnosti. O tom, že bychom měli myslet na to, jak naše chování ovlivňuje ostatní. Ať už jde o kašlání v divadle, nebo o cokoliv jiného.
Někdy mám pocit, že jsme na to v dnešní době trochu zapomněli. Že jsme tak soustředění na sebe, na své potřeby a přání, že zapomínáme na ty kolem nás. Ale takhle to přece nejde. Žijeme ve společnosti, jsme na sobě navzájem závislí. To, co dělám já, ovlivňuje ostatní. A naopak.
Ta zkušenost mě naučila být opatrnější. Teď dvakrát přemýšlím, než někam jdu, když se necítím dobře. Raději oželím lístek do divadla nebo do kina, než abych riskovala, že nakazím ostatní. A musím říct, že je to docela osvobozující. Nemuset se za každou cenu někam tlačit, když na to nemám sílu nebo náladu.
Taky jsem si uvědomila, jak křehká je moje finanční situace. Že stačí pár týdnů výpadku a jsem na dně. Začala jsem víc šetřit, vytvářet si rezervu. Člověk nikdy neví, co se může stát.
A co se týče té paní z divadla? No, doufám, že si to příště rozmyslí. Že když bude příště nemocná, zůstane doma. Že si uvědomí, že její rozhodnutí jít mezi lidi, když je nachlazená, může mít vážné důsledky pro ostatní.
Protože víte co? Nejde jen o to, že jsem byla tři týdny nemocná. Jde o princip. O to, že bychom měli být ohleduplní k ostatním. Že bychom měli myslet na to, jak naše chování ovlivňuje lidi kolem nás.
Takže příště, až budete mít rýmu nebo kašel a budete zvažovat, jestli jít do divadla nebo kamkoliv jinam mezi lidi, vzpomeňte si na tenhle příběh. Vzpomeňte si na pedikérku, která kvůli jednomu nezodpovědnému rozhodnutí přišla o tři týdny práce. A zůstaňte doma. Dejte si čaj, zabalte se do deky a pusťte si film. Věřte mi, bude to lepší pro všechny.
A kdo ví? Třeba tím někomu zachráníte den. Nebo tři týdny života. Protože nikdy nevíte, jaké důsledky může mít vaše jednání. A být ohleduplný? To je to nejmenší, co můžeme pro sebe navzájem udělat.
