Článek
Proč vás nepustí do svého světa, když vy toho svého otevřete dokořán?
S Adamem jsme byli spolu rok a půl. Znali jsme se z práce – z jednoho z těch zdlouhavých poradcovských školení, kde obvykle ztratíte naději v lidstvo. Ale on mě zaujal. Klidný, sarkastický, chytrý. Měl takový ten tichý šarm, který se nevnucuje, ale zůstává. Na začátku jsme si psali hodiny, pak jsme se začali vídat. Bral mě na výlety, do galerií, vařil pro mě těstoviny, které přehnaně solil. Mluvili jsme o filmech, o tom, co nás bolí. O jeho rodině ale téměř nikdy. A když už, bylo to vždy takové odtažité. „Táta je složitý, máma zase pořád něco řeší,“ řekl jednou a pak přešel ke zmrzlině, kterou mu kapalo po ruce.
Nechala jsem to být. Měla jsem za sebou vztah s chlapem, který mi při večeři sdělil, že má druhé dítě, o kterém mi „zapomněl“ říct. Takže jsem si dala předsevzetí, že budu klidnější. Nehledat problémy, kde třeba nejsou. Adam byl jiný. Nezahlcoval mě sliby, ale byl přítomný. Volal, psal, byl něžný. Jen… ta jedna věc. Nikdy mě nevzal domů. Nikdy mě neseznámil se svými rodiči, sourozenci, přáteli z dětství. Vždycky měl výmluvu. „Táta má teď blbé období.“ „Máma je na chalupě.“ „Brácha přijel nečekaně a už zase odjel.“ A pak ta klasika – „na to je čas, vždyť nikam nespěcháme.“
Nějakou dobu jsem tomu věřila. A možná jsem tomu i chtěla věřit. Ale pak přišlo léto. A s ním i oslava narozenin mé nejlepší kamarádky. Vzala jsem Adama s sebou, a on se celý večer tvářil jako návštěvník z jiné planety. Na konci mi v autě řekl, že na takové akce moc není. Že se v kolektivu necítí dobře. Že ho vlastně trochu bolí hlava. A druhý den zmizel. Ne doslova. Ale přestal být přítomný. Psali jsme si míň. Vídali se jednou týdně. A když jsem se jednou zeptala, jestli bych někdy mohla poznat jeho rodiče, jen se usmál a řekl: „Fakt není důvod to hrotit.“
Pak jsem udělala něco, co jsem si vyčítala i nevyčítala zároveň. Vyhledala jsem si jeho matku. Našla jsem ji přes starý článek o jejich rodinné firmě. A zjistila jsem, že měla pohřeb. Před třemi měsíci. A že otec zemřel už před dvěma lety. A že jeho bratr žije v Kanadě. Že žádná rodina vlastně tady není. Zůstala jsem sedět u počítače, zírat na to a nevěděla, co mě bolí víc – že mi lhal, nebo že truchlil sám. Když jsem se ho na to zeptala, koukal na mě jako na cizího člověka. „Nechtěl jsem tě zatěžovat. Nechtěl jsem, abys mě litovala. Nechtěl jsem mluvit o mámě, když ještě cítím její parfém v každém svém ránu,“ zašeptal.
Zůstala jsem s ním ještě pár měsíců. Už to ale nebylo ono. Ne pro tu lež. Ale protože jsem si uvědomila, že do jeho světa nesmím. Že jeho bolest je pro něj posvátná a on mě do ní nepustí. A vztah, ve kterém vás nepustí ani k bolesti, ani k radosti, zůstane jenom polovičním.
Dnes už chápu, že někdy lidé lžou ne proto, že vás nechtějí, ale protože vás chtějí uchránit. Jenže chránit druhého před pravdou je jako držet ho za ruku a nikdy ho nepustit přes práh. Zůstáváte ve dveřích. A já chtěla vstoupit. Ne jako host. Jako někdo, kdo se doma zul a zůstal.
