Článek
Začalo to úplně nevinně, jako většina těch mých malých každodenních bláznovství. Ráno jsem si nalila kávu, sedla si k telefonu a projížděla zprávy. A mezi nimi vyskočila připomínka svátku. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby se tam neskvělo jméno Hugo. A to ve mně spustilo lavinu vzpomínek. Ne na žádného bývalého milence, to ne. Ale na tričko. Ano, na jedno konkrétní tričko značky Hugo Boss, které jsem si kdysi koupila za odměnu po náročném měsíci v práci. Měla jsem pocit, že si zasloužím něco hezkého, něco, co voní luxusem, i když to byl kousek z výprodeje. A právě to tričko mi připomnělo, jak jsem si v ten moment připadala silná, sebevědomá, jako někdo, kdo si zaslouží péči a pozornost.
A tak jsem se zvedla, přešla ke skříni, otevřela ji a skoro až slavnostně jsem si mezi ramínky našla toho svého Huga. Pohladila jsem ho, pousmála se a řekla tiše: „Všechno nejlepší, Hugo.“ Pak jsem si vzpomněla, že mám ještě i ponožky s logem a taky jednu letní halenku, která už sice něco pamatuje, ale pořád vypadá, jako když ji vytáhnete z katalogu. A tak jsem popřála i jí, i těm ponožkám, a vlastně celé té mojí malé módní rodině, co se mnou prožila víc, než leckterý člověk.
V tu chvíli přišel syn. Zastavil se ve dveřích, chvíli se na mě díval, jak si s úsměvem mluvím ke kusu oblečení, a pak jen suše poznamenal: „Mami, chceš, abych zavolal doktora, nebo tě rovnou odvezu na psychiatrii?“ Zasmála jsem se. Ne uraženě, ale od srdce. Protože právě v tom momentu mi došlo, jak moc se náš svět proměnil. Dřív se lidi modlili ke stromům, povídali si se zvířaty, měli vztah ke každé věci, co vlastnili. Dneska, když si člověk dovolí říct pár slov ke svému oblíbenému tričku, je hned za blázna.
Ale já to nemyslela ironicky ani s nadsázkou. Já to myslela vážně. Protože ty věci, co máme doma, nejsou jen hadry nebo krámy. Jsou to tichý svědci našeho života. Kdo si nepamatuje, co měl na sobě, když šel na první rande, když dostal výpověď, když se rozplakal bez důvodu? Já si toho pamatuju spoustu. A proto ty věci občas oslovím. Protože mě nikdy nezradily. Protože mě v tichosti podržely, když jsem stála před zrcadlem a potřebovala se cítit líp. Protože některé z nich mě provázely víc než lidé, kteří se mnou zůstali jen na chvíli.
Syn se nakonec taky zasmál, ale oči mu zůstaly trochu vyplašené. Asi se bojí, že mi to opravdu přerůstá přes hlavu. Ale já vím, že ne. Vím, že jen nechci, aby život ztratil barvy. Aby každý den byl jen seznamem povinností. Občas si potřebuju připomenout, že i malá radost je radost. A že i triko si zaslouží vděk, když mě podrželo v den, kdy jsem se málem složila.
Po zbytku dne jsem se na sebe smála pokaždé, když jsem vešla do ložnice. Ta moje skříň mi najednou připadala jako spolehlivý kamarád. Nikdy si nestěžuje, nikdy neodmlouvá, všechno ví a nic nepoví. A když si člověk vybírá, co si na sebe vezme, jako by v duchu listoval kapitolami svého života.
Ano, možná to vypadá bláznivě. Ale v tom dnešním světě, kde nás všechno tlačí, honí, nutí být neustále výkonnější, efektivnější, silnější – možná právě v tomhle je klíč k přežití. Umět si vytvořit malé rituály, malé radosti, umět se pousmát nad vlastními gesty a nebrat všechno tak vážně.
A i když se mě syn ptal, jestli nechci do blázince, jsem ráda, že to viděl. Třeba si to jednou připomene, až mu bude těžko. Třeba si vzpomene, že i jeho máma měla chvíle, kdy se smála sama se sebou. A třeba mu to dá odvahu smát se taky.
Popřála jsem svojí skříni vše nejlepší. A i když si někdo myslí, že to je na hlavu, já si myslím, že je to na srdce. Protože kde jinde se má člověk cítit v bezpečí než uprostřed svého vlastního domova, mezi věcmi, které ho znají lépe než kdejaký člověk.
A příští svátek? No, říkala jsem si, že bych mohla popřát i svému mixéru. Ten toho ví taky dost.
