Článek
Celý týden se těším, že mě syn navštíví. Není to tak často, jak bych si přála, ale chápu to. Má svůj život, práci, své přátele. Už dávno to není malý chlapec, který ke mně běhá pro radu, ale dospělý muž. A já se ho snažím podporovat ve všem, i když některé věci vidím jinak.
Když mi zavolal, že by rád přišel na oběd a že s sebou vezme i svou přítelkyni, měla jsem radost. Vždycky jsme spolu měli hezký vztah a záleželo mi na tom, s kým tráví svůj čas. Nebyla jsem přehnaně náročná, nikdy jsem od něj nečekala, že si najde princeznu z pohádky. Stačilo mi, aby to byla milá, slušná dívka, která ho má ráda. Jenže na to, co přišlo, jsem připravená nebyla.
Zazvonil zvonek a já otevřela. A tam stála ona.
V první vteřině jsem nevěděla, co říct. Snažila jsem se udržet přátelský úsměv, ale musela jsem se hodně ovládat. Přítelkyně mého syna vypadala jako chodící provokace.
Nevím, kde začít. Možná u vlasů – byly fialové s oranžovými pruhy, naprosto nepřirozená kombinace, která křičela „chci na sebe upoutat pozornost za každou cenu“. Byly neupravené, mastné, slepené, jako by je nemyla několik dní. Oblečení? Jako kdyby v něm týden spala někde na lavičce. Pomačkané, špinavé, tričko s obrovským nápisem nějaké kapely, kterou jsem nikdy neslyšela, a děravé kalhoty – ale ne ty stylové roztrhané rifle, spíš něco, co by normální člověk už dávno vyhodil.
A pak ty piercingy.
Měla jich tolik, že jsem z toho byla nesvá. V nose, v obočí, ve rtech, dokonce i v jazyku – což jsem zjistila ve chvíli, kdy na mě promluvila a mezi zuby jí vykoukla kovová kulička. Vypadala spíš jako chodící kovová výstavka než jako mladá žena.
Snažila jsem se nehodnotit vzhled, opravdu. Říkala jsem si, že třeba jen nemá vkus, že je extravagantní, ale že na tom nezáleží, pokud je jinak sympatická a milá. Jenže to nebylo o tom, jak vypadala. Byl to celý její projev, který mi drásal nervy.
Když si sedla ke stolu, okamžitě začala kritizovat jídlo. „Já teda maso nejím,“ oznámila s výrazem, jako bych na talíři měla něco odporného. Slušně jsem se omluvila, že jsem o tom nevěděla, a nabídla jí zeleninovou přílohu. Otráveně pokrčila rameny, jako bych jí tím způsobila obrovské utrpení.
Rozhovor se taky moc nevyvedl. Prý nesnáší „systém“ a odmítá pracovat v korporátu. Místo toho prý „žije svobodně“, cestuje, věnuje se umění, žije v komunitě, kde si pěstují vlastní jídlo a nepodporují kapitalismus. „Peníze jsou jen iluze,“ oznámila mi s úsměvem a já jen přemýšlela, z čeho asi platí svůj telefon a kde vzala na piercingy, kterých měla snad dvacet.
Když jsem se zeptala, čím se tedy živí, odpověď mě dorazila. „No, já vlastně moc nepracovala nikdy, já spíš dělám, co mě baví. Občas něco prodám, když se mi chce.“
Podívala jsem se na syna, ale ten se jen usmíval, jako by bylo všechno normální. Ne, nic na tomhle normálního nebylo.
Pak se začala bavit o svých „životních hodnotách“. Podle ní jsou rodiče zastaralí, lpí na zbytečných pravidlech, přenášejí na děti nesmyslné morální kodexy, které už v dnešní době neplatí. „Nechápu, proč se starší generace tak bojí změny,“ prohlásila sebevědomě a usrkla si čaje, který se ani neobtěžovala pochválit.
V tu chvíli jsem měla co dělat, abych se ovládla. To dítě, které přede mnou sedělo, se snažilo poučovat mě, která jsem celý život tvrdě pracovala, starala se o rodinu a budovala zázemí. A ona mi tady s fialovou hlavou a prstenem v nose bude vysvětlovat, že všechno, co jsem kdy dělala, bylo zbytečné?
Bylo mi jasné, že pro syna znamená hodně, že si ji vybral. Ale já věděla jedno. Tahle dívka ke mně domů už nikdy nevkročí.
Nešlo o to, že by byla jiná. Šlo o to, že se ani nesnažila zapadnout, ani na vteřinu neprojevila žádnou snahu o respekt. Chovala se, jako by ona sama měla patent na rozum, jako by všichni ostatní byli ovce, které žijí špatně.
Když odešli, byla jsem v šoku. Jak se tohle stalo? Jak se můj slušný, chytrý syn dal dohromady s někým takovým?
Následující dny mi vrtalo hlavou, co mu na ní může imponovat. Byla to nějaká fáze? Revolta? Touha po něčem jiném? Nechtěla jsem se s ním hádat, nechtěla jsem dělat scény. Ale jedno bylo jisté. Jestli si ji jednou přivede jako vážnou partnerku, nebudu umět předstírat, že mě to neštve.
Syn je dospělý, musí si dělat vlastní rozhodnutí. Ale já mám taky právo rozhodnout, kdo bude vítán v mém domě. A tahle dívka to rozhodně nebude.
