Článek
Jsem Markéta, je mi 42 a dělám účetní. Mám dvě děti - Sabinu (12) a Tomáše (8). Manžel Pavel jezdí s kamionem, takže je často pryč. A já? Já se snažím zvládnout práci, děti a domácnost. Není to med, ale nějak to klape. Teda až do chvíle, kdy přijdou školní prázdniny.
Jarní prázdniny jsou pro mě za trest. Zatímco učitelé si užívají volna, já musím vymyslet, co s dětmi. Nemůžu si jen tak vzít týden volna - musím si na to šetřit dovolenou celý rok. A i tak to často nestačí. Letos jsem si mohla vzít jen tři dny, zbytek musím nějak slepit.
Kamarádka Jitka, co učí na základce, mi včera nadšeně vykládala o svých plánech. Chystá se na týden do hor, bude lyžovat a užívat si klidu. „Potřebuju si odpočinout od těch dětí,“ řekla mi se smíchem. Já jsem se jen hořce usmála. Odpočinout od dětí? To bych taky brala. Jenže na to nemám čas ani prachy.
Já vím, že učitelé mají náročnou práci. Vím, že si zaslouží volno. Ale nemůžu se zbavit pocitu hořkosti, když vidím, jak často mají prázdniny. Podzimní prázdniny, Vánoce, pololetní, jarňáky, Velikonoce, letní prázdniny, občas ředitelské volno… Dále několik státních svátků během školního roku.To je skoro tři měsíce v roce! Já si můžu vzít maximálně čtyři týdny dovolené, a to ještě musím plánovat dlouho dopředu.
Nejhorší je, že to dopadá i na moje děti. Sabina mi včera řekla, že by chtěla jet s kamarádkou na hory. Její rodiče jsou oba učitelé, takže mohou jet na celý týden. Já jsem jí musela vysvětlit, že to nejde. Že si nemůžu vzít tolik volna. Viděla jsem v jejích očích zklamání a bylo mi z toho na nic.
Někdy si říkám, jestli jsem neměla jít taky učit. Mít tolik volna, to zní jako sen. Ale pak si vzpomenu na všechny ty historky o náročných rodičích, o papírování, o stresu z odpovědnosti za děti. A dojde mi, že každá práce má své mouchy.
Přesto nemůžu popřít, že mi to přijde nefér. Proč mají učitelé tolik výhod? Proč nemůžou mít prázdniny rozložené jinak, aby to bylo spravedlivější vůči ostatním rodičům? Vím, že to zní sobecky. Ale když se snažíte skloubit práci a péči o děti, každý den volna navíc se počítá.
Letos jsem to vyřešila tak, že první dva dny budou děti u babičky, pak si vezmu tři dny volna a poslední dva dny budou děti doma samy. Není to ideální, ale jinak to nejde. Budu muset makat z domova a doufat, že to nějak ukočírujeme.
Když o tom tak přemýšlím, možná není problém v učitelích. Možná je problém v systému, který neumožňuje ostatním rodičům mít víc volnosti. Možná bychom měli bojovat za to, aby všichni rodiče měli možnost trávit víc času se svými dětmi, nejen ti, co dělají ve školství.
Vím, že tenhle názor nebude populární. Vím, že si vysloužím kritiku od učitelů i od rodičů, co si myslí, že jsem nevděčná. Ale nemůžu si pomoct. Když vidím, jak si učitelé balí na další prázdniny, zatímco já musím řešit, kdo pohlídá moje děti, něco se ve mně bouří. Možná je čas na změnu. Možná je čas přehodnotit, jak fungují školní prázdniny a jak ovlivňují pracující rodiče. Možná je čas na dialog mezi učiteli a rodiči, abychom našli řešení, které bude sedět všem.
Zatím ale musím jít. Čeká mě další dlouhý den v práci a pak večer balení dětí k babičce. A někde mezi tím musím stihnout nakoupit, uvařit a uklidit. Protože na rozdíl od učitelů, moje práce nekončí zazvoněním. A moje „prázdniny“? Ty začnou až za dlouhých pět měsíců. Snad.
