Článek
Byla jsem tam kvůli Adélce, mojí dceři, která se tehdy v deváté třídě chystala na přijímačky na gymnázium. Adélka nebyla žádný studijní typ, to jsem věděla. Matematika jí šla jako po másle, ale s češtinou a dějepisem to bylo horší. Přesto jsem věřila, že s trochou snahy a možná doučováním to zvládne.
Paní učitelka si nasadila brýle na špičku nosu, podívala se na mě tím svým hodnotícím pohledem a řekla větu, která se mi vryla do paměti: „Víte, paní Dvořáková, nerada vám to říkám, ale Adéla na gymnázium prostě nemá. Její studijní předpoklady… není to v žádném případě materiál na náročnější studium. Možná by bylo lepší uvažovat o nějaké odborné škole.“
Seděla jsem tam jako opařená. Materiál? Moje dcera není nějaká věc, nějaká látka, ze které se něco vyrábí. Je to chytrá, zvídavá dívka, která má své sny. Jenže v tu chvíli jsem nedokázala najít správná slova. Jen jsem přikývla, poděkovala a odešla s pocitem, že jsem dceru zklamala, protože jsem ji nedokázala bránit.
Doma jsem o tom rozhovoru řekla manželovi. Milan je technik, praktický člověk, který věří, že pro každý problém existuje řešení. „Tak ji na to gymnázium připravíme sami,“ prohlásil s jistotou, která mi v tu chvíli přišla naprosto nesmyslná. Copak my dva dokážeme nahradit celý školní systém?
Ale Milan už seděl u počítače a googlil různé učební metody. „Podívej,“ zavolal na mě po chvíli, „znáš Feynmanovu metodu učení? Ten chlap získal Nobelovu cenu za fyziku a vymyslel způsob, jak se naučit cokoli.“ Upřímně, v tu chvíli jsem byla skeptická. Nějaký nositel Nobelovy ceny a moje dcera, která se trápí s vyjmenovanými slovy? To mi nešlo dohromady.
Ale protože jsem neměla lepší nápad, pustili jsme se do toho. Princip té metody je vlastně jednoduchý, i když to dalo zabrat. Skládá se ze čtyř kroků: nejdřív si vybereš téma a snažíš se ho nastudovat. Pak se ho pokusíš vysvětlit, jako bys to vysvětloval dítěti – jednoduše, bez složitých pojmů. Když narazíš na něco, co neumíš vysvětlit, vrátíš se ke studiu. A nakonec se snažíš všechno zjednodušit ještě víc a používat příklady a analogie.
Začali jsme s dějepisem, který byl pro Adélku nejhorší. Místo biflování letopočtů a jmen jsme si sedli a povídali si o tom, co se tehdy dělo. „Představ si, že jsi holka jako ty, ale žiješ v době Marie Terezie. Co si oblékáš? Co jíš? Do jaké školy bys chodila?“ Adélka se nejdřív ošívala, ale pak se do toho vžila a začala vymýšlet příběhy.
S literaturou to bylo podobné. Když jsme měli probírat Máchu, nevysvětlovala jsem, co je to romantismus, ale četli jsme si úryvky a povídali si o tom, proč asi tak psal a co tím chtěl říct. U biologie jsme si kreslili obrázky a vymýšleli příběhy o tom, jak funguje buňka.
A pak přišel den D – přijímačky na gymnázium. Adélka byla nervózní, ale ne vyděšená. „Mami, já to zvládnu,“ řekla mi s jistotou, kterou jsem u ní dřív neviděla. A zvládla to. Ne s vyznamenáním, ale dostala se. A co víc, na gymnáziu najednou začala vzkvétat. Učitelé ji chválili za to, jak umí věci vysvětlit a jak přemýšlí. Nebiflovala, ale chápala souvislosti.
Dnes, o osm let později, studuje Adélka třetím rokem medicínu. Když jsem se jí jednou ptala, jak zvládá všechno to učení, zasmála se a řekla: „Pořád stejně, mami. Představuju si, že to vysvětluju malému dítěti. Když to pochopí pětileté dítě, znamená to, že tomu rozumím i já.“
Kdykoli potká paní učitelku Novotnou, zdvořile pozdraví. Nikdy jí nevyčítala, že v ní nevěřila. A já? Já jsem vlastně vděčná za ten moment v kabinetu. Bez něj bychom možná nikdy neobjevili, že učení nemusí být o biflování, ale o skutečném pochopení. A že když něčemu opravdu rozumíte, dokážete to vysvětlit i malému dítěti – přesně jak říkal pan Feynman.
