Článek
Chipsy ani slané pochutiny mě nikdy moc nebraly. Zato sladkému jsem odolávala jen těžko. Milovala jsem dorty, koblihy, věnečky, buchty a všechno, co bylo sladké, nadýchané a ideálně ještě s krémem. Káva bez něčeho dobrého mi připadala tak trochu neúplná.
S kamarádkou jsme tomu ze srandy říkaly „dolce punto“, sladká tečka. Když jsme někam zašly na kávu, já jsem automaticky zamířila očima k vitríně. Cappuccino a kousek dortu patřily k sobě. Když jsme seděly déle, někdy jsem si dala ještě malou sušenku, která byla ke kávě. Vůbec jsem to nebrala jako nějaké přejídání. Vždyť jsem si jen užívala život.
Jenže moje sladké tečky se zdaleka neomezovaly na kavárny. Kobliha cestou do práce, kousek bábovky od kolegyně, oplatka odpoledne a něco dobrého večer. A měla jsem ještě jednu slabost, za kterou jsem se sama před sebou trochu styděla. Želatinové medvídky. Dokázala jsem si otevřít sáček s tím, že si vezmu jen pár, a za půl hodiny byl prázdný. Klidně jsem snědla celý sáček najednou a potom jsem se divila, kam se poděl.
Do pětačtyřiceti jsem to příliš neřešila. Nikdy jsem nebyla vyloženě obézní a vždycky jsem měla pocit, že pár kilogramů navíc nějak schovám. Jenže během několika let se mi váha pomalu posouvala nahoru. Nejdřív dvě kila, potom další tři a jednoho dne jsem zjistila, že mám o deset kilogramů víc než v době, kdy jsem se ve svém těle cítila opravdu dobře.
Najednou mi vadilo skoro všechno. Kalhoty jsem zapínala se zataženým břichem, halenky jsem si kupovala volnější a na fotografiích jsem automaticky hledala takový úhel, abych vypadala štíhlejší. Některé ženy tvrdí, že s věkem přestanou váhu řešit. Já to tak neměla. Chtěla jsem být štíhlejší. Ne kvůli ostatním, ale proto, že jsem se ve vlastním těle přestávala cítit dobře.
Zkoušela jsem klasické věci. Pár dní jsem nejedla večer. Potom jsem omezila pečivo. Jednou jsem dokonce začala počítat kalorie, ale po třech dnech mě přestalo bavit zapisovat do telefonu každou lžíci jogurtu. Vždycky jsem měla pocit, že držím dietu, a přesně proto jsem ji také vždycky brzy vzdala.
Pak jsem se jednou zamyslela nad tím, co vlastně během dne jím. Přitom jsem měla pocit, že jím docela rozumně. K obědu jsem si nedávala žádné obrovské porce, večeře bývaly spíš lehčí a zelenina mi rozhodně nechyběla. Jenže mezi tím přicházelo jedno sladké za druhým. Kobliha ke kávě, něco malého po obědě, sušenka odpoledne a večer klidně ještě sáček želatinových medvídků. Když jsem si to konečně začala všímat, došlo mi, že právě tady je můj největší problém. Dobrou náladu jsem oslavila něčím sladkým, při špatné jsem se zase potřebovala potěšit. A ke kávě přece musela přijít sladká tečka.
Řekla jsem si, že tentokrát žádnou dietu držet nebudu. Jen přestanu kupovat sladkosti. Ne postupně a ne jen ve všední den. Prostě je doma mít nebudu. Přestala jsem si kupovat dorty, koblihy, sušenky, oplatky a samozřejmě i svoje milované želatinové medvídky. Kávu jsem si nechala. Jen k ní najednou nebylo nic.
První týden byl horší, než jsem čekala. Nešlo ani o hlad. Spíš jsem měla neustále pocit, že mi něco chybí. Po obědě jsem automaticky přemýšlela, co bych si dala dobrého. Když jsem si odpoledne uvařila kávu, chvíli jsem seděla a připadalo mi zvláštní jen ji vypít. Největší chuť na sladké jsem mívala večer.
Nechtěla jsem ale hladovět. Když jsem měla skutečně hlad, dala jsem si bílý jogurt, ovoce, pár ořechů nebo si nakrájela zeleninu a kousek sýra. V pohodě jsem snídala, obědvala i večeřela. Jen jsem ze svého dne odstranila všechno to sladké, které jsem dřív skoro ani nepočítala za jídlo.
Asi po dvou týdnech jsem začala pozorovat něco, čemu bych předtím nevěřila. Chuť na sladké začala slábnout. Jednou jsem šla kolem své oblíbené cukrárny a došlo mi, že se ani nepodívám do výlohy. To pro mě bylo skoro neuvěřitelné. Ještě před několika týdny bych přesně věděla, jaké dorty tam mají.
Když už jsem se začala cítit lehčí, přidala jsem také trochu pohybu. Žádná posilovna pětkrát týdně ani běhání po ránu. Na to bych se znala. Začala jsem doma několikrát týdně lehce cvičit. Pár jednoduchých cviků na břicho, nohy a záda, někdy dvacet minut, jindy půl hodiny. A když bylo hezky, místo sezení doma jsem se šla projít.
Najednou mě pohyb nezačal obtěžovat. Právě naopak. Po několika týdnech jsem měla větší chuť něco dělat, protože jsem cítila, že se moje tělo mění. Kalhoty byly volnější a při chůzi do schodů jsem se necítila tak těžká. Každý malý výsledek mě motivoval pokračovat.
Po prvním měsíci jsem měla dole něco přes tři kila. Po druhém už skoro sedm. A když jsem se zvážila po třech měsících, váha ukazovala o deset kilogramů méně než na začátku.
Ještě větší radost než samotné číslo mi ale udělalo to, jak jsem se cítila. Ráno jsem měla více energie, přestala jsem po obědě přemýšlet nad tím, co sladkého bych si dala, a večer jsem už vůbec neměla potřebu něco hledat ve skříňce. Oblékla jsem si džíny, které jsem skoro rok nenosila, a zapnula je úplně bez problému. Ta protivná pneumatika kolem pasu byla konečně pryč.
Před několika dny přinesla kolegyně do práce krabici koblih. Dříve bych si jednu vzala okamžitě a možná bych ještě přemýšlela, jestli si později nedám druhou. Tentokrát jsem se na ně podívala a nic. Žádný boj sama se sebou, žádné přemlouvání. Prostě jsem na ně neměla chuť.
A právě to mě překvapilo ze všeho nejvíc. Myslela jsem si, že pokud se někdy rozhodnu zhubnout, budu několik měsíců nešťastně odmítat všechno, co miluji. Ve skutečnosti mi po čase sladké přestalo chybět úplně.
Samozřejmě nejsem o deset let mladší. Vrásky mi zůstaly a občanka také nelže. Jenže mám o deset kilo méně, více energie a zase si ráda vezmu oblečení, které jsem dřív schovávala ve skříni. Když se ráno podívám do zrcadla, vidím stejnou ženu jako před třemi měsíci. Jen mnohem spokojenější. A přesně proto mám někdy pocit, jako bych těch deset let opravdu shodila spolu s těmi kilogramy.
