Článek
Podle pohledu. Podle ticha. Podle toho, že mu to vždycky nějak „ujelo“ – u stolu, v hospodě, u mámy na pohřbu.
Můj bratr mě nenáviděl.
A já už dávno přestala zjišťovat proč.
Od malička jsme byli jiní. On byl o pět let starší. Silnější. Tvrdej. Vznětlivej. Chodil s klukama na hokej a domů přicházel s rozbitým obočím a napůl hrdým výrazem. Já byl ten, co radši četl, psal básničky, ptal se mámy, proč se lidé smějí, když nejsou šťastní.
Táta ho uznával. Mě přehlížel. Možná i to byl začátek.
Když jsem šel studovat na vysokou a on zůstal v rodném městě jako automechanik, řekl jen:
„Aspoň se z tebe někdo bude moct smát s diplomem v ruce.“
Nikdy mě neobjal. Nikdy mi nepopřál k narozeninám.
Na svatbě jsem ho neviděl.
A když jsem jednou přijel na návštěvu, řekl mi u brány:
„Máš pět minut. Pak tě vypínám jako rádio.“
Když máma zemřela, byl to on, kdo rozděloval věci.
„Tohle si vem ty,“ řekl. Hodil po mně krabici s mamininými knihami.
Pak dodal:
„Tvoje intelektuální dědictví.“
Nechal si všechno ostatní. Dům. Nábytek. Dědečkův starý psací stroj, který jsem miloval.
Nepřel jsem se. Neměl jsem na to. A asi jsem tehdy přijal, že máme každý svůj svět – a on mě v tom svém nechtěl.
Letos v dubnu mi volal notář.
„Zemřel váš bratr. Byl jste uveden jako jediný dědic.“
Nerozuměl jsem.
„To musí být omyl. On mě nenáviděl.“
„Ne,“ řekl notář klidně. „Tohle byla jeho poslední vůle. Dům a vše, co v něm je, přechází na vás.“
Jel jsem tam. Po letech.
Věděl jsem, že tam najdu jen stěny, vzpomínky a prach. Ale byl tam ještě někdo jiný.
Začal jsem uklízet. Procházet krabice, šuplíky, skříně.
A pak jsem v jeho pracovně – místnosti, do které nás nikdy jako děti nepustil – našel krabici.
Na ní bylo mé jméno. Psáno jeho rukou.
„Pro tebe. Když se vrátíš.“
Sedl jsem si na podlahu. A začal číst. Dopisy. Útržky deníků. Všechny adresované mně. Nikdy neodeslané.
V jednom z nich stálo:
„Vždycky jsem ti záviděl, jak jsi dokázal být jemný. Tichý. Jiný. Já musel být tvrdej. Táta to tak chtěl. Ale někdy v noci jsem si přál, abych byl ty.“
V jiném:
„Když ses oženil, chtěl jsem ti napsat. Jenže jsem měl pocit, že to bys už nechtěl slyšet.“
A v tom posledním:
„Odkazuju ti tenhle dům, protože jsem doufal, že až v něm budeš sedět, konečně pochopíš, že jsem tě obdivoval. Jen jsem to neuměl říct jinak než mlčením.“
Seděl jsem tam dlouho. Můj bratr nebyl básník. Jeho písmo bylo kostrbaté. Slova jednoduchá. Ale každé z nich mě zasáhlo přesně tam, kde jsem ho celý život chtěl cítit – u srdce.
A pak jsem si všiml fotografie, připnuté magnetem na staré lednici. Byli jsme tam oba. Děti. Já sedím, čtu knihu, on stojí za mnou, ruku položenou na mé hlavě.
A najednou jsem viděl jiný příběh. Možná ne o nenávisti. Možná spíš o bolesti, co se neuměla vyslovit. O výchově, co naučila mlčet. O lásce, která vypadala jako vzdor.
Dnes v tom domě bydlím. Pomalu ho dávám dohromady. Opravuju. Dýchám v něm. A každý den míjím krabici, která změnila celý můj pohled na něj.
Nezanechal mi jen dům.
Zanechal mi vysvětlení.
A možná – omluvu.
