Článek
V cyklistickém žargonu se pod označením únik rozumí situace, kdy se jeden závodník nebo jejich menší skupinka vydají v závodě před peloton. Ujedou. U rovinatých etap jde přitom většinou pouze o zviditelnění týmu (pro sponzory), protože peloton únik obvykle dostihne a pohltí. V horských etapách je to trošku jiné. Ale, pokud závodí Tadej Pogačar a chce vyhrát.;)
Novinka Daniela Polmana svým názvem Šest tisíc v úniku k tomuto stylu jízdy odkazuje. Třebaže se pan Polman rozhodl Tour de France absolvovat úplně mimo startovní pole. Jel tedy po předem vytyčených trasách etap 112. ročníku nejslavnějšího závodu planety, ale sám. Navíc na kole odjel i transfery mezi jednotlivými etapami, které závodníci absolvují v týmových autobusech nebo dokonce letadlech.
Tady se sluší upozornit, že pan Polman není běžný hobbík. Absolvoval totiž několik vytrvalostních, extrémních podniků, tedy – své hranice v tomto směru zná. Přesto se ZDE, jak plyne z jeho knihy, na limit nejednou dostal.
Limity, limity, limity
Hned v úvodu autor neopomíná zmínit, že dostat cyklisty na limit, především vytrvalostní, bylo cílem celé Tour již od počátku. Také píše, že etapy čítající přes 300 km nebyly v minulosti v itineráři tohoto závodu nijak velkou výjimkou. Spíš naopak. Co však ještě zapomíná dodat, že cyklisté tehdy jezdili bez převodů a ta nejnáročnější vysokohorská stoupání nebylo jízdou na kole téměř možné zdolat.
Zároveň nezapomíná zmínit, že přestože nejel přímo v závodě, na samotném začátku své Ultra Tour si vytyčil za cíl dokončit svůj záměr v řádném termínu oficálního závodu. Tedy vedle toho, že musel své tempo (alespoň) přiblížit tomu závodnímu, neomezoval se pouze na jízdu ve dne (v dešti se závody mnohdy také jezdí, i když s podporou). Tato situace je obzvláště výživná popisem slalomu pana Polmana mezi kravskými lejny. Přitom na silnici, za deště a v noci. Ještě o tom bude řeč!
Svou Ultra Tour autor nakonec stihl dokončit bez podpory a navíc ještě před dojezdem oficiálního pelotonu Tour do Paříže. Přestože ujel téměř dvojnásobné množství kilometrů než samotní závodníci. To je hodné obdivu! Navíc, a to překvapí i zasvěcené čtenáře, z takto náročného podniku zvládl ještě pořizovat nutnou dokumentaci. Pozornému čtenáři přitom neunikne například nahraná fotka na straně 115 – „spící“ Dan Polman.
Ho*no? Možná raději lejno…
Jakkoli jde o licenci autora, jenž je prezentován jako novinář a spisovatel, pak si řadu vulgarismů mohl odpustit. Třebaže si najdou příznivce i mezi slušnými fanoušky metalových kapel, k nimž se autor hned v úvodu také „hlasitě“ hlásí.
Rovněž si nejsem jist, zda je zrovna výchovné se doslova nadšeně rozplývat, jak to autor činí, nad francouzskými školáky, že jezdí ze školy na kolech „punkově“, tedy bez helmy. A ještě se tím doslova „prsit“ v knize.
Ve vyprávění o své obdivuhodné one-man show přitom pan Polman pamatuje i na lidi, které na své Ultra Tour potkal. Ať už jde o náhodná či plánovaná setkání s krajany nebo prostými místními nadšenci cyklistiky, co mu byli na Ultra Tour nápomocni.
Epizody o průběhu samotné cesty jsou pravidelně „přerušovány“ i povídáním jak o samotné Tour (z dějin závodu), tak i různými příběhy většinou sportovního charakteru. Tu z blízké, tu ze vzdálené historie. Zvlášť pokud se vztahují k aktuálním trasám.
Asi největší devizou knihy Šest tisíc v úniku jsou však fotografie, které dokreslují náročnost podniku, na který se autor dal. Rozhodně víc než slova o fekáliích (na ty klade autor zvlášť důraz – a často), hovorová čeština, slangové výrazy z různých oblastí anebo rádoby humor, kterým pan Polman opravdu nešetří. Snad aby zaujal. Snad aby prokázal, že se dokáže nad fyzickým utrpením, které si prožil, povznést.
Přísní, i když hodní pomocníci
Fotky „opršené“ elektroniky (navigace), snímky rozpálené krajiny i noční záběry usínající či probouzející se Francie ilustrují, jak úchvatný musel takový podnik být. A zároveň umocňují představu, jak náročný.
Protože zatímco v dešti lidé normálně nejezdí, v noci spí a regenerují, on musel jet. Aby stihl úkol, který si sám vytyčil. A přitom se musel spoléhal i na prostou ochotu místních. Třebaže placenou. Například když na něj majitel hotelu, kde chtěl JEN přespat, čekal doslova do noci. Dlužno dodat, že vykládat uprostřed noci a prakticky mezi dveřmi vyčerpanému a promrzlému člověku poměrně přísná pravidla, jak se má v hotelu chovat, vnímám … až jako nelidské. Naštěstí jej umazaného od kravích exkrementů nevyhodil.
Sluší se však také zmínit interaktivní vložku celé knihy, která využívá připojení k internetu. Celým vyprávěním totiž čtenáře provázejí QR kódy odkazující na tzv. reely. Tedy krátká videa, které pan Polman na své cestě pořídil, aby čtenáře lačné po jeho dobrodružstvích jednoduše vtáhl do děje i jinak než jen pouhým čtením textu a hodnocením snímků.
Jinak nemůžu říct, že by text pana Polmana byl nezáživný. Naopak. Popisy situací jsou doslova napínavé a čtenář trne, jak to bude pokračovat. Až na občas otevřené konce některých příběhů. Například nocování v rámci Airbnb s ne příliš čistou opravou kola.
Knížka Šest tisíc v úniku tedy v konečném důsledku primárně a doslova písemně potvrzuje, že podobné podniky opravdu nejsou pro každého. Že pouhá představa nebo i nadšení pro takový projekt nestačí a člověk na to musí mít nejen náturu, ale i fyzickou kondici. Nehledě na připravenost vyrovnat se s problémy technického charakteru, které následkem tzv. „Murphyho zákonů“ nastávají nejčastěji v místech mimo civilizaci, nejlépe v noci, a navíc bez signálu. S tím, že dnešní moderní top kola jsou sice vyladěná, ale mechanicky taky dost složitá.
Hodnocení 75%
Daniel Polman: Šest tisíc v úniku
Universum, 2026






