„Zpověď“ Josefa Klímy o sobě a práci reportéra

Svůj profesní i soukromý život bilancoval Josef Klíma už jednou. V knize Život reportéra, kterou sepsal v roce 1996. Tedy krátce poté, co jeho hvězda začala díky práci v tehdy nejsledovanější televizi u nás strmě stoupat. To mu bylo 45let, měl na kontě již sedmnáct knih a tak prostě přidal další. I když tím spíš vyhověl přání svého kamaráda – nakladatele. Přesto dnes v úvodním slově, v nadsázce tvrdí, že tehdy už nečekal, že by mohl zažít ještě něco zajímavého. Přitom právě z „devadesátek“ dnes čerpá pro svou (retrospektivní) práci zdaleka nejvíc.

S Karolínou Liškovou se setkal v roce 2013, když začínala jako reportérka v TV NOVA, aby posílila (jeho) tým pořadu Na vlastní oči. Tehdy byl pořad po krátké pauze (a vlastně jen na chvíli) obnoven. Ale, než se jejich profesní dráhy rozešly, přizval ji pan Klíma ke spolupráci i na svých dalších projektech už mimo TV NOVA. Nyní se však paní Lišková rozhodla role otočit a svého „mentora“ vyzpovídala.

Rozhovory v knize Tváří v tvář zločinu jsou přesto, nebo spíš právě proto na kamarádské úrovni. Některé otázky však působí až strojeně, jako by měl dotazovaný odpovědět doslova konkrétně. V podstatě jde o upřímnou zpověď letitého novináře, který se ve svém osobním životě i bohaté kariéře publicisty setkal s širokou škálou lidí i situací. Hezky se to čte, ale mnohdy to je na hranici bizáru. Hlavně pracovní část.

Za to, že to „přežil“, může nejspíš vděčit i životní filozofii, ke které se legendární reportér, zubící se na titulní stránce této knihy, hlásí. Totiž hinduistickému fatalismu. A jako zajímavost hned na začátku knihy ještě doplňuje, že datum jeho narození je obestřeno nejasnostmi.

Pro ty, kteří pana Klímu znají především jako televizního reportéra, bude možná překvapením, že začínal jako píšící novinář. Dík svým úspěchům (např. detektivce Radikální řez) mohl v 80. letech dokonce přejít tzv. na volnou nohu, aby se jako redaktor časopisu Květy „vyhnul“ členství v KSČ.

Prostřednictvím paní Liškové nyní čtenářům postupně odhaluje nejen pracovní, ale i osobnější momenty ze svého života. Vzpomíná na svou první lásku, na to, jak se jako student chtěl stát slavným hudebníkem, na své cesty s batohem na zádech do Indie či Ameriky, nebo jaké dramatické momenty prožíval doma, během srpnové okupace v roce 1968.

Vyprávění pana Klímy doplňují, možná pro zpestření, také tři krátká intermezza v podobě rozhovorů s jeho kamarády. Prvním z nich je nakladatel Andrej Šťastný, mimo jiné iniciátor výše zmiňované knihy Život reportéra. Ten zde pana Klímu doslova glorifikuje. Dalším zpovídaným je zakladatel a první šéfredaktor pořadu Na vlastní oči Radek Bajgar, jenž zde promlouvá především k okolnostem vzniku samotného pořadu. Ostatně formátu „Očí“ se věnuje i pan Klíma, když vysvětluje, proč se pro mnohé staly neuchopitelným formátem. Třetím „zpovídaným“ kamarádem je rockový houslista Jan Hrubý, jehož příspěvek zde je jen marginální. Spíš jako poděkování za „věrnost“.

Vedle vyprávění o osobním životě Josefa Klímy bude pro čtenáře asi nejatraktivnější ta část rozhovorů, která se točí okolo jeho dráhy novináře. Historky „ze života reportéra“ totiž svým charakterem připomínají spíš scény z akčních filmů. Třeba když byl společně se svou kolegyní se zavázanýma očima transportován z Brna až na Slovensko, aby zde natočili rozhovor se dvěma (českými) elitními policisty.

V té souvislosti je přitom zásadní upozornit, že šlo o realitu. Tedy, zatímco ve filmu jde o bezpečnou a předem pečlivě naplánovanou fikci, v Klímově případě reálně hrozila újma – když jezdil na setkání s informátory o půlnoci k benzinkám stojícími na okraji města. Inu, v reportáži sledované z pohodlí domova to vypadá jinak.

Překvapujícím zjištěním pro dnešního čtenáře nejspíš bude i autorská praxe pana Klímy z dob, kdy ještě nebyly osobní počítače. Tehdy tzv. „jel“ na dva psací stroje (na jednom stole). V jednom měl rozepsanou knihu a v druhém článek. Z dnešního pohledu, kdy se běžně používají také dva, ale monitory, je tento způsob práce přinejmenším úsměvný.

Závěrem se legendární reportér vyznává z vědomí vlastní pomíjivosti a přidává „povzdech“ nad tím, kolik toho nestačil zrealizovat. Kolik toho má „v šuplíku“. Přitom dodává, že se ho tvůrčí vyhoření nikdy netýkalo. Horší to bylo s tzv. přesyceností „zlem“, kterou jako investigativec zažíval.

Jako bonbonek pak přidává výčet zahraničních kapel, které s oblibou poslouchá a jejichž živá vystoupení během jejich zastávek v České republice navštívil.

Troufám si tvrdit, že kniha paní Liškové bude přínosná nejen pro ty, kteří Josefa Klímu znají jen okrajově, ale i pro ty, kteří se o něj i jeho tvorbu přímo zajímají. Zmiňuje totiž i velmi osobní věci, které dosud snad ani nepublikoval. Včetně těch týkajících se jeho zdraví. Jako takový „mazák“, který už nemusí nikomu nic dokazovat.

Karolína Lišková, Josef Klíma – Tváří v tvář zločinu

TALK