Klimatičtí aktivisté jako potřebný extrém

Braniborská brána zdobí Berlín už od roku 1791 a je jednou z jeho nejvýznamnějších památek. V neděli 17.9. dostala nový červený kabát. Členové klimatické skupiny Letzte Generation (Poslední Generace) přes neustálou policejní ochranu úspěšně postříkali barvou všech 6 sloupů až do výšky několika metrů.

Veřejnost byla a stále je znechucená. Čin se odehrál těsně před berlínským maratonem, do kterého se barvu nepodařilo smýt. To jen přidalo již tak velkému množství negativních reakcí. Berlínský primátor a ministryně vnitra se vyjádřili, že činy klimatických aktivistů poškozují mimo památek i debatu o globálním oteplování a podporu, o kterou aktivisté usilují.

Pokud bych řekl, že si myslím, že je poškozování památek nešťastným způsobem upozorňování na změnu klimatu, lhal bych. Aktivisté a odborníci se už mnoho let snaží a nikdo je neposlouchá. Jen malá část veřejnosti je ochotná dohlédnout za své pohodlí a uvědomit si, že balancujeme na okraji nenávratna. Když se většinové nepochopení pro klimatické aktivisty spojí s celoevropským vzestupem populistů, dostaneme recept na katastrofu.

Trendem posledních let jsou různé vědecké studie o překročení různých klimatických hranic a limitů (například Earth System Boundaries), na které politici odpovídají prodlužováním termínů či deliberátními kroky proti snaze zmírnit globální oteplování (například aktivní odpor vůči Green Dealu z úst expremiéra Babiše či exprezidenta Zemana).

Krátce ke Green Dealu. Expremiér označuje konec výroby spalovacích motorů či „to, že jednou skončí plyn“ jako šílenosti, místo toho, aby skousnul mírnou ztrátu popularity za lepší a zdravější Zemi.

Aktivisté bijí na poplach ohledně dlouhodobé udržitelnosti, ale bojují zdánlivě nevyhratelnou válku. Jejich protihráči jsou politici, kteří jsou schopni ve velmi krátké době promítnout své činy do ekonomik států (například levnější, ale uhelné elektrárny) - na to lidé slyší lépe, než na to, co se bude dít za 30, 50 nebo 100 let.

Aktivisté ale mají pravdu.

Toto je graf Earth System Boundaries (Planetárních mezí). V roce 2009 začal výzkum, jehož výsledkem bylo určení 9 různých „planetárních systémů podpory života“ a zjištění, že 3 z nich byly v té době již přesažené a další se nacházely velmi blízko překročení. Zelené hodnoty jsou hodnoty, za kterých lze udržet dlouhodobý sociální a ekonomický vývoj lidstva.

Jediným pozitivem na jinak z dvou třetin červeném grafu je fakt, že se úspěšně snižuje úbytek stratosferického ozonu díky Montrealskému protokolu, který byl mimochodem podepsán už v roce 1987. Graf se dá shrnout do jediné věty: pokud nezačneme něco dělat, svět, jaký známe, zanedlouho nebude existovat.

Pointa tohoto článku však není snaha o zdůraznění všech možných statistik a čísel týkajících se klimatické změny. Kdokoliv s přístupem k internetu a trochou kritického myšlení by měl dojít k tomu, že je situace alarmující. Pointou je snaha porozumět radikalitě klimatických aktivistů.

Měli bychom se snažit nahlédnout za agresivní činy aktivistů a ptát se, proč stovky lidí ničí historická díla, lepí se k silnicím, blokují dopravu a jinak nám znepříjemňují život. Za radikálními činy nestojí zvrácená víra, ale chladná matematika. Aktivisté se snaží zasít semínka do hlav lidí jediným způsobem, který lidi přiměje o jejich činech přemýšlet. Na ostatní způsoby je už pozdě.

V příštích několika letech si projdeme dlouhou řadou environmentálních pohrom, které za sebou zanechají miliony, možná miliardy mrtvých. Všichni na tom mají nějaký podíl. Nejvíce ze všech popírači a ignoranti. Nejméně radikální klimatičtí aktivisté.