Článek
Píše se rok 1974 a dva američtí vědci, Frank Sherwood Rowland a Mario Molina, vydávají studii o tvrdých freonech a jejich dopadu na ozonovou vrstvu. Jejich studie říká, že se tvrdé freony (chemicky plně halogenované chlor-fluorované uhlovodíky neboli CFC) dostávají do ovzduší, stoupají až do stratosféry, kde se následně po 50 až 100 letech rozpadají pod UV zářením a uvolněný chlór reaguje s ozonem. Tím se drasticky snižuje obsah ozonu v atmosféře. Současně s nimi zjistil vědec Paul J. Crutzen, že oxid dusnatý může reakci ozonu s chlórem katalyzovat (= urychlit).
Ve 30. letech minulého století došlo k rozšíření CFC a od té doby byly masově používány jako čistící prostředky, rozpouštědla, chladící média v ledničkách či hnací plyny v aerosolových sprejích. Největším hráčem na trhu s CFC byla firma DuPont, její zaměstnanci dokonce stáli za vznikem těchto chemikálií.
V době publikování Rowland-Molinovy studie neexistovaly žádné důkazy, avšak už 6 měsíců po publikaci měli tito dva vědci slyšení v americké Sněmovně reprezentantů. Na základě jejich úsilí bylo tomuto problému věnováno značné množství peněz a v roce 1976 americká Národní Akademie věd přinesla důkazy, které studii dvou vědců potvrdily.
V roce 1985 vznikla studie britské instituce British Antarctic Survey (věnující se vědeckým výzkumům v polárních oblastech), která poukázala na kriticky nízké hodnoty ozonu v atmosféře nad Antarktidou.
Nad Antarktidou vznikla ve velmi krátkém čase „ozonová díra“, která se naštěstí začíná pomalu vracet do původního stavu.
Žádná z těchto studií nezabránila hlasitým protestům z chemického průmyslu. Firma DuPont až do roku 1988 tvrdila, že vliv CFC na ozonovou vrstvu není dostatečně probádán.
Naštěstí to neovlivnilo rychlou reakci důležitých světových ekonomik. 16. září 1987 byl podepsán Montrealský protokol, který zakazuje jakékoliv používání CFC. Od té doby jej postupně ratifikovalo všech 196 států světa a Evropská unie. Tento protokol bývá označován za jednu z nejúspěšnějších mezinárodních dohod všech dob. Byla to také první celosvětově ratifikovaná dohoda v historii OSN.
V roce 1995 byla Franku S. Rowlandovi, Mariu Molinovi a Paulu J. Crutzenovi za jejich práci udělena Nobelova cena za chemii.
Některé studie říkají, že pokud by se výroba CFC nadále navyšovala až do roku 1990, polovina světového ozonu by zmizela do roku 2050. Naštěstí se stav ozonové vrstvy pomalu zlepšuje a měli bychom se měli vrátit na úroveň z roku 1980 mezi lety 2040 (nad většinou světa) a 2066 (nad Antarktidou).
Vezměme si příklad z Montrealského protokolu. Je to krásný příklad toho, že pokud jde opravdu do tuhého, jsme schopni si sednout a dohodnout se. Situace kolem změny klimatu je již mnoho let alarmující. Bude to stát naše pohodlí a spoustu peněz, ale když začneme teď, jsme schopni udržet naši planetu pro další generace.
Zdroje:
