Článek
Preventivní válka: když stačí říct „cítíme se ohroženi“
Sedím doma, dívám se na zprávy, poslouchám projevy politiků a analytiků, čtu informace na sítích. Už čtyři roky sleduji válku na Ukrajině. Sledovala jsem dění v Izraeli, Gaze, kolem Hamásu a Hizballáhu. Teď sleduji Írán.
A čím déle to vše sleduji, tím častěji si kladu jednu prostou otázku: Za co nás mají, proč z nás dělají úplné blbce?
Oficiální vysvětlení posledních útoků zní vznešeně. Údajně jde o „nezbytnou reakci“, „preventivní obranu“, „ochranu bezpečnosti“ a dokonce o „pomoc lidu“, aby mohl „vzít svůj osud do vlastních rukou“. Když to člověk slyší poprvé, možná mu to může chvíli znít logicky. Jenže když si zrekapituluji posledních dvacet let, začnu cítit nepříjemné déjà vu.
Protože tohle všechno už tady přece bylo.
Stejná slova, stejné sliby, stejné války - nebezpečný precedens, který ničí pravidla
Argument, že je nutné zaútočit dnes „na ně“, aby „oni“ nezaútočili zítra „na nás“, je nebezpečně pružný. Dá se dobře ohýbat a použít téměř na kohokoli. Stačí říct, že existuje „potenciální hrozba“. Stačí tvrdit, že protivník „něco chystá“. A najednou je bombardování prezentováno jako „obrana“.
Jenže pokud přijmeme tuto logiku, přestává existovat jakýkoli pevný základ mezinárodního práva. Znamená to, že silnější může udeřit kdykoli, když se rozhodne, že se cítí ohrožen. Nebo když toto údajné „ohrožení“ začne veřejně deklarovat.
A tady přichází moment, který člověka nutí k zamyšlení. Vždyť je to přesně ta samá logika, kterou Rusko použilo při útoku na Ukrajinu. I tehdy se mluvilo o „preventivní obraně“, o „hrozbě NATO“, o „nezbytnosti jednat“, o „denacifikaci“.
Tehdy jsme většinou svorně říkali, že je to „nepřijatelná agrese“. Že Rusko napadlo Ukrajinu.
Proč tedy dnes slyšíme podobné argumenty, jen trochu v jiném podání, ale hlavně údajně z toho „správného“ břehu?
Export demokracie bombami
Další argument zní téměř neuvěřitelně, byť se tváří vznešeně: pomoci obyčejným lidem zbavit se špatného režimu. Pomoci jim ke svobodě.
Jenže historie posledních desetiletí ukazuje něco úplně jiného.
Irák. Libye. Afghánistán.
Ve všech těchto případech jsme slyšeli stejná slova o osvobození, demokracii a lepší budoucnosti. A jaká byla realita? Rozvrácené státy, chaos, miliony lidí bez domova a utrpení civilistů, kteří za geopolitické hry zaplatili nejvyšší cenu.
Opravdu někdo věří, že bomby přinášejí svobodu?
Opravdu někdo věří, že cizí bombardování je nástrojem lidských práv?
Pokud bychom přijali tuto logiku, znamenalo by to, že by velmoci mohly útočit na jakoukoli zemi, kde lidé protestují proti své vládě. A protesty existují téměř všude. Tohle není obrana svobody. Tohle už je nebezpečný precedens.
Déjà vu se zbraněmi hromadného ničení
Když dnes slyším o hrozbě jaderných zbraní, okamžitě si vzpomenu na rok 2003. Tehdy svět slyšel s absolutní jistotou, že Irák má zbraně hromadného ničení. Byl to hlavní důvod války. Ty zbraně se ale nikdy nenašly. Nikdy.
Byla to jedna z největších politických a zpravodajských blamáží moderní historie. A přesto dnes slyšíme znovu podobně naléhavá varování, znovu podobnou jistotu, znovu podobnou rétoriku.
A i kdyby údajné dnešní hrozby, nám nyní předkládané, byly nakonec reálné, po zkušenosti z minulosti máme my, obyčejní lidé, plné právo být skeptičtí.
Protože důvěra, jednou ztracená, se obnovuje velmi těžko. A obnovuje se jen a jen pravdivými informacemi a doložením skutečně existujících faktů a reálií.
A pak slyšíme další vysvětlení
Útok je prý nezbytnou reakcí na koordinovaný tlak íránských spojenců — Hamásu, Hizballáhu, Hútíů. Ale co to vlastně znamená? Že stát může být bombardován jen za to, že někoho podporuje nebo s někým sympatizuje? Pokud tuto logiku přijmeme, otevíráme dveře světu, kde bude válka běžným nástrojem řešení jakýchkoli konfliktů. Protože vazby, vlivy a aliance existují všude. Velmoci podporují své spojence po celém světě — politicky, finančně, vojensky. Má tedy každý právo zaútočit na každého, kdo podporuje jeho nepřítele? Kde je potom hranice? A kdo ji vlastně určuje? Obyčejný člověk z toho nemůže mít jiný pocit než ten, že pravidla, o kterých se mluví, platí jen někdy a jenom pro někoho.
Politika a moc, stará známá realita
Když člověk odhlédne od vznosných slov, začne vidět i jiné, mnohem prostší motivy.
Válka vždy sjednocuje národ. Odvádí pozornost od jeho vnitřních problémů. Posiluje politické lídry a mění tak rovnováhu sil.
Zpravidla nejde o svobodu, nýbrž o moc, o vliv, o geopolitickou mapu světa.
To není cynismus, to je historická zkušenost, která se opakuje znovu a znovu.
Rétorika Trumpa a Netanjahua, ale i Putina a dalších, jen legalizuje právo silnějšího.
Obyčejný člověk není hloupý
Možná si někteří politici myslí, že lidé zapomněli. Že si nevzpomenou na Irák. Na Afghánistán. Na všechny ty proklamace, které skončily v troskách.
Obyčejní lidé sledují, přemýšlejí, pamatují si… Vidí, jak se stejné argumenty vracejí v novém kabátě. Vidí, jak se stejná slova používají znovu a znovu.
Slova jako „svoboda“, „bezpečnost“, „ochrana“. Jsou to jen slova, ale historie nás naučila, že někdy jsou zneužívána jako zástěrka pro mnohem méně vznešenou realitu.
A proto si dnes stále více lidí klade jednoduchou otázku:
Kolik z toho, co slyšíme, je pravda, a kolik je jen příběh, kterému máme uvěřit? Obyčejný občan nemá moc, nemá vliv, ale má paměť.
Hlavně má právo ptát se a dostávat pravdivé odpovědi.
Moje úvaha a srovnání s ruskou argumentací ukazují, že v boji o moc jsou si metody velmocí často velmi podobné, bez ohledu na to, zda jde o Východ nebo Západ.
