Článek
Srovnání obou případů – 45 tisíc & milion
V pátek 21. listopadu jsem si na seznamzpravy.cz přečetla dva články. Jeden byl s titulkem„45 tisíc je přiměřená satisfakce, řekl soud třináct let neprávem trestanému“ od autorek reportérky Adély Jelínkové a spolupracovnice SZ Christine Havranové a druhý byl publikován pod názvem „Bertíkova matka se má omluvit otci a zaplatit mu milion, rozhodl soud“ od reportéra investigativy Jiřího Kubíka.
Okamžitě mě zaujala nejen výše obou částek, ale i dramaticky odlišný kontext obou případů. V prvním odškodňuje stát, ve druhém se jedná o soukromou osobu. Kauzu „Bertík“ jsem znala především z mediálního prostoru. Netušila jsem však, že otec malého Bertíka, Marek, působí jako dirigent chlapeckého pěveckého sboru. Samozřejmě mě úplně zatrnulo a ihned se mi vybavila kauza „Kulínský“. Tak obrovské odškodnění, které soud určil matce jeho dítěte, protože to po ní soudní cestou sám otec Bertíka v žalobě na ochranu osobnosti požadoval, dostávalo jasnější obrysy. Už delší čas pochybuji o spravedlivých rozsudcích české justice a je mi z toho velmi smutno. Vím, že obyčejní lidé, kteří právní pomoc nepotřebovali nebo ji z důvodu nedůvěry v systém nikdy nevyužili, kolikrát ani neví, jak hodně nespravedlivá rozhodnutí je naše soudní mašinerie schopna zplodit. Ve spojitosti s mými vlastními zkušenostmi, sledováním některých soudních kauz a po přečtení těchto dvou příspěvků mi to nedalo a musela jsem se k tomu vyjádřit.
Když si člověk vedle sebe položí dva rozsudky vydané stejným soudním systémem v podstatě ve stejné době, a vidí tak dramatický nesoulad v tom, jak justice nahlíží na utrpení jednotlivce, nemůže se ubránit otázce, zda tento systém lze ještě označit za spravedlivý.
Proč tak diametrálně odlišný přístup?
V prvním případě dostane nevinný člověk, který byl třináct let vláčen trestním řízením, rok po roce ztrácel naději, svou pověst, příležitosti, zdraví i roky svobody a života – jako odškodnění částku 45 tisíc korun. A přesto soud tuto částku označuje jako „přiměřenou satisfakci“. Přiměřenou čemu? Ceníku za ublížení na duši? Tabulce utrpení? Obzvlášť zarážející je to ve světle platu soudce, který na konci roku 2024 činil v průměru 183 772 Kč hrubého měsíčně (podle ČTK, ministerstva spravedlnosti)?
Ve druhém případě stojí proti sobě dva znepřátelení rodiče, kteří se rozcházejí v tom, co je „v nejlepším zájmu dítěte“. Rozvodové a porozvodové spory bývají bolestivé, nelogické, často vedené ve vleku emocí a psychických zranění. Jenže tady se nejedná o „běžný“ porozvodový spor. Vidíme zde ještě kromě podezření na zneužití a tím významné poškození dítěte i další jiný fenomén: v civilním řízení je matce uložena povinnost zaplatit otci milion korun. A to s tím, že „pokuta má bolet a odradit i další škůdce“. Navíc ve veřejné omluvě s tím spojené má zaznít: „Omlouvám se za šíření nepravdivých informací o sexuálním zneužívání a týrání našeho syna. Má veškerá tvrzení se nezakládají na pravdě. Neměla jsem legitimní důvod to tvrdit.“
Otázkou je, zda Barbora skutečně přímo tvrdila, že je jejich syn sexuálně zneužíván a týrán, nebo ze zoufalství, že soud jejímu malému synovi nepomáhá, zveřejnila skutečnosti, které jí ve svých třech letech sdělil právě samotný syn Bertík. Tedy to, že si se „zlým tátou cucali pindíky“, dále pak, že mu „otec strkal lízátko do zadečku“. Pokud by však její tvrzení byla pravdivá, proč by se za ně měla omlouvat a navíc o těchto tvrzeních prohlásit, že se nezakládají na pravdě? Svou obavu navíc podepřela názorem odborníka, psychiatra Pavla Béma, který s Bertíkem pracoval a vypracoval rozsáhlou lékařskou zprávu o jeho stavu.
Soud údajně zohlednil Barbořiny majetkové poměry a také fakt, že veřejná sbírka na její právní pomoc přesáhla jeden milion korun. „Není to likvidační, ale má to být bolestivé,“ řekl soudce Podaný. Ve světle uvedeného si kladu otázku: Má ji tato částka odradit od dalšího domáhání se práv svého dítěte? Nebo ji snad zastrašit? Přemýšlím, proč počínání soudu spočívalo v ochraně v celém sporu té nejméně zranitelné osoby? Nebo se díky platbě obrovského odškodnění otci měla matka malého Bertíka dostat do tíživé ekonomické situace, která ji má následně v očích soudu vyloučit z možnosti zajistit řádné podmínky pro péči o své dítě? A podle jakých kritérií soud dospěl k závěru, že jde o částku přiměřenou? Přiměřená k tomu, aby snad měla dostatečně odstrašující funkci? Nebo chce český stát prostřednictvím soudu vzít matce Barboře peníze dobrovolně poskytnuté občany, kteří chtěli pomoci malému Bertíkovi, a „předat“ je otci Markovi, u něhož je podezření, že svého syna výrazným nevratným způsobem poškozuje? Kdo tedy podle soudu měl a mohl ochránit malého chlapce ve sporu jeho rodičů?
Bez vypracování znaleckého posudku nelze zaujímat odborné stanovisko
Rozsudek, který matku staví do pozice viníka, zatímco na otce je pohlíženo jako na poškozeného, je pro mě podivný, protože byl vydán v době, kdy se čeká na výsledek znaleckého zkoumání. Nepřísluší mi zaujímat hodnotící stanovisko, protože nemám k dispozici úplné podklady, tudíž neznám skutkový stav. Rozhodně ale jako máma tří dětí vím, že bych udělala naprosto vše, co by bylo v mých silách, abych své dítě ochránila. Pokud by Orgán sociálně-právní ochrany dětí, policie, státní zastupitelství, ani soudy mé obavy podložené skutkovými tvrzeními a dalšími mnou předkládanými důkazy nebraly vážně, nezbylo by mně, než se pokusit vše zveřejnit a očekávat tak, že tlak veřejnosti, která právo nepřekrucuje skrze paragrafy a nepodléhá tomu, kdo má veřejně „silnější“ postavení či přesvědčivější právní zastoupení, a pomůže mi ochránit mé dítě! Tím spíše, když bych měla v ruce názor odborníků, že moje obavy jsou oprávněné. Netvrdím, že nemůže nastat situace, že se ukáže, že matka Bertíka Barbora je ten typ člověka, který zneužil své dítě v boji proti jeho otci. Ale máme tady dvě špatné situace, které měl soud vyřešit, a měl se rozhodnout, kterou cestu si zvolí, koho ve své ochraně upřednostní. A soud si paradoxně vybral otce. Chrání ho nejen v tom, že se na jeho stranu postavil, když rozhodl o jeho odškodnění, ale hodlal ekonomicky zničit matku dítěte, u které nemůže vyloučit, že dělá vše pro to, aby ochránila své dítě před zneužíváním ze strany otce. Zejména ale svým rozhodnutím neupřednostnil právě práva té nejzranitelnější strany, kterým je jednoznačně nezletilé dítě, malý čtyřletý Bertík. Přitom náprava takového závadového jednání, pokud by se skutečně potvrdilo, že k němu ze strany vlastního otce došlo, může být u chlapce v budoucnu nemožná.
Když pochybí soud, absurdita ve výši odškodnění i v odůvodnění
Podle článku byl Michal Žerebák, v té době nastupující student vysoké školy, odsouzen neprávem (jako důkaz nevěrohodné pachové stopy a očité svědectví ženy s vážným zrakovým postižením) za loupež banky. Je pro mě nepochopitelné, že selhaly všechny tři články trestního řízení. Jak je to možné, že všichni, jak vyšetřovatel, státní zástupce, tak i soudce, nesprávně posoudili vinu? Přitom ji měli posuzovat na základě vyhodnocení každého důkazu individuálně i v jejich souhrnu, po zvážení všech okolností případu a rozhodnout dle svého vnitřního přesvědčení a nejlepšího svědomí! Třináct let se skrýval v zahraničí, v Německu a především ve Švýcarsku, a po celou dobu shromažďoval důkazy (mimo jiné si nechal německým znalcem vypracovat fotoforenzní znalecký posudek), na jejichž základě ho v roce 2023 Obvodní soud pro Prahu 3 viny zprostil. Za zapříčinění justičního omylu požadoval po ministerstvu spravedlnosti finanční náhradu za životní újmu, to mu přiřklo 45 tisíc, následně pak i Obvodní soud pro Prahu 2. 17 let od přepadení banky tak pro Michala Žerebáka soudní pře nekončí.
Ve druhém případě pak za to, že se matka v zoufalé situaci obrací na veřejnost, u které čeká pomoc, která se jí nedostala od soudu, stát rozhodl o zaplacení milionové částky jako „odškodnění“ otce. Přitom milion korun představuje pro běžného člověka existenční zásah, který jej klidně může ekonomicky zruinovat. Soud takovým rozhodnutím vytváří nerovnováhu, která nemůže nijak prospět ani dítěti, ani rodičům, ani poškozenému justičním omylem, ani celé společnosti. Může jen prohloubit konflikty, pocity křivdy a zoufalství.
Spravedlivý výpočet?
O tom, že rodiče Barbora a Marek vedou už přes tři roky právní spor o čtyřletého syna, se dozvídáme v pořadu Ve stínu, který přinesl první díl speciální série Bertík dne 2. 11. 2025. Zda skutečnosti, které se díky této reportáži veřejnost dozvěděla, jsou nepravdivé, to ale soud zatím neví. Od uvedeného data by případně mohlo být počítáno, že otci byla způsobena újma tím, že o něm byly zveřejněny nepravdivé informace. V prostředí sociálních sítí prý tato kauza již koluje dlouho. Já, jako běžný čtenář omezeného mediálního prostoru, tyto informace nemám a osobně nikoho z aktérů neznám. Připusťme tedy, že zejména blízké okolí rozpadlé rodiny se o tom, co měl dělat otec malému Bertíkovi, dozvědělo hned, jak začal právní spor rodičů, tedy již před třemi lety. Můžeme tak udělat výpočet, jaká by byla výše odškodnění otce optikou přijatou soudem při vyměření odškodnění poškozeného Michala Žerebáka. Toho za to, že žil třináct let v křivdě, že byl neoprávněně odsouzen ke 4 letům vězení, odškodnil stát částkou 45 tisíc korun, za rok tedy činí výše odškodnění 3 462 Kč. Podle této logiky by Barbořina povinnost odškodnit otce za tři roky činila 10 385 Kč. Ale to dle mého názoru pouze v případě, že šířila o otci nepravdivé skutečnosti, které byly způsobilé ho poškodit. Jinak zveřejnění pravdivých informací byl pro ni de facto jediný způsob, jak mohla ochránit své dítě, když v tomto soudy naprosto selhaly.
Znovu se tedy na tak diametrálně odlišném způsobu výpočtu ukazuje, že česká justice nemá jednotné vnímání hodnoty lidského života, lidské důstojnosti ani lidské bolesti. Jako by každý senát měl svůj vlastní morální kompas a podle něj určoval, co si kdo zaslouží a co je „přiměřené“.
Kdo to nezažil, těžko uvěří – a systém na tuto neznalost spoléhá
Když jsem se u případu malého Bertíka dozvěděla, v jaké profesi jeho otec působí, najednou to se zpožděním začínalo celé zapadat do určitého rámce: charismatická profese, veřejná role, příběh oběti, kterou někteří lidé z mnoha důvodů neberou vážně. Ne proto, že by snad každý dirigent chlapeckého pěveckého sboru byl rizikový, to samozřejmě ne. Připomnělo mi to podobné příběhy, které česká společnost už zažila. Všichni víme, jaké devastující následky může mít, když se přehlédnou varovné signály, když instituce přikládají větší váhu pověsti, funkci či profesní prestiži než ochraně zranitelných. Už dlouho navíc pozoruji, že běžní lidé často ani netuší, jak hluboké nespravedlnosti je naše soudní mašinerie schopna vyprodukovat. Pokud nemáte osobní zkušenost s českou justicí, můžete žít v představě, že soudy jsou objektivní, férové, nestranné. Jenže lidé, kteří sporem prošli, často vědí, že tato představa je spíše mýtem než realitou.
Ztráta důvěry v práci soudů a víry ve spravedlnost
A když pak přijdou dva články během jednoho dne, které ukazují dva světy, jež mají být řízeny stejnými pravidly, a přesto jsou od sebe na hony vzdálené, nedá mi to mlčet. Dva rozsudky, dvě logiky, dvě váhy utrpení. A mezi nimi jeden společný jmenovatel: nepředvídatelnost a pocit, že spravedlnost je v Česku spíš náhoda než systém. Čeho se pak má držet člověk, který hledá ochranu? Jak má důvěřovat, že jeho případ nebude jen další položkou v arbitráži názorů, vlivů, osobních sympatií či profesionality konkrétního soudce?
Když vidím, jak snadno může stát odmávnout třináct ztracených let člověka jednou větou a jednou částkou, a zároveň jak tvrdě může rozhodnutí jednoho soudce dopadnout na jednotlivce v civilním sporu, ztrácím poslední zbytky iluzí. A přesto věřím, že v justici stále působí mnoho poctivých odborníků, kteří se nezpronevěří spravedlnosti, jejíž naplňování si jako své poslání pro svou životní profesi vybrali. Ale právě i kvůli nim je třeba říkat nahlas, kde systém selhává. Protože mlčet znamená podílet se.
Některé rozsudky nejsou pouze právními akty, ale i společenskými signály. Zrcadlo toho, kolik pro nás v tomto státě znamená lidský život, lidská práva, bezpečí dětí, osobní důstojnost. A právě tato dvě rozhodnutí mi připomněla, že naše justice potřebuje skutečnou sebereflexi. K jejímu uskutečnění ale můžeme přispět my všichni, když na nespravedlivá rozhodnutí soudů budeme upozorňovat. A to třeba právě prostřednictvím kvalitních novinářů.
Zdroje:
