Článek
Případ Pavla Štěpána a mediální manipulace pod rouškou „investigace“
Článek od Marka Wollnera ze dne 11. 11. 2025 s titulkem „Kriminalisté obvinili bývalého policistu, který dovezl k Macoše Lenku Šimůnkovou. Hrozí mu 12 let vězení“ o bývalém policistovi Pavlu Štěpánovi, který měl doprovázet Lenku Šimůnkovou k Macoše, se na první pohled tváří jako silný novinářský příběh o tragédii a vině, jako nestranná žurnalistika, investigativní reportáž. Ve skutečnosti je to učebnicový příklad mediální manipulace. Při pozornějším čtení se ukazuje, že text článku vede čtenáře k předem připravenému dojmu. Využívá přitom celou škálu manipulačních prostředků, které jsou v rozporu s elementárními zásadami novinářské etiky. Pomocí emocí, zamlčení faktů a zavádějících souvislostí vytváří obraz viníka, zároveň tak chrání státní instituce, které měly být pod veřejnou kontrolou.
Rámec příběhu: kdo je oběť a kdo viník
Způsob, jakým je příběh vystavěn, je typickým příkladem tzv. framingu, tedy nastavení rámce, který určuje, jak má čtenář událost vnímat, jasně rozděluje dobro a zlo. Autor dává dohromady jednoduché schéma: Pavel Štěpán – bývalý policista, potížista a manipulátor; Lenka Šimůnková – zranitelná oběť jeho vlivu; dále pak policie a stát – ti, kdo konají a napravují. Takto vytvořený rámec ale nahrazuje důkazy dojmem. Text přitom neuvádí zásadní fakta, bez nichž nelze situaci spravedlivě posoudit. Jde o klasickou techniku zamlčení klíčové informace, která je přitom novinářsky i eticky nepřípustná.
Jedna z vět, která má silný sugestivní účinek, zní: „Štěpán má několik exekucí, od policie byl propuštěn kvůli defraudaci odborářských peněz.“ Přestože byl termín „defraudace“ v právní praxi dávno nahrazen výrazem zpronevěra, použití zastaralého slova zde není náhodné. Působí emotivněji a může vyvolávat dojem úmyslného okrádání. Není však ničím konkrétním doloženo, že by byl Pavel Štěpán pravomocně odsouzen za zpronevěru odborářských peněz. Navíc spojení exekucí a odsouzení má vyrobit dojem viny, vzniká nesprávná kauzalita – jako by exekuce a propuštění byly důsledkem nepoctivosti. Ve skutečnosti ale mohly exekuce vzniknout až po odchodu ze služby, například v důsledku ztráty příjmu nebo nákladů na právní zastoupení. Článek to však neuvádí. Tento postup je z hlediska žurnalistiky zavádějící. Vytváří podezření bez důkazů a spoléhá na to, že čtenář mezi větami doplní logiku, která tam ve skutečnosti není.
Ani ve sdělení, že se Pavel Štěpán „… stal kritikem policejních špiček a své útoky publikoval na dezinformačních webech.“ nás čtenáře neinformuje, o jaké dezinformační weby se jedná, jaké „útoky“ zde publikoval. Navozuje tím dojem, že patří k „dezinformační scéně“. V článku nejsou zmíněny konkrétní důvody nynějšího jeho obvinění ani vysvětlení právní kvalifikace. Tvrzení: „…se případ v létě přesunul z Blanska do Brna, kde ho dostalo na starost krajské státní zastupitelství. To teď Štěpána obvinilo.“ se popírá s titulkem článku „Kriminalisté obvinili“. V drtivé většině případů totiž zahajuje trestní stíhání (tj. vydává usnesení o zahájení trestního stíhání proti určité osobě) policejní orgán (§ 160 odst. 1 trestního řádu). Státní zástupce nad tím vykonává dozor, sám ale obvykle usnesení o zahájení trestního stíhání nevydává. Uvedené svědčí o neznalosti právního procesu a nedostatečné redakční kontrole u tak závažného tématu.
Článek dále uvádí: „Spolupracovník … šéf hnutí Přísaha Róbert Šlachta“ a uvedené spojuje s kritikou policie. Jednak je to pro danou věc zjevně irelevantní; navíc není jasně rozlišeno, jaký je zde význam použitého slova „spolupracovník“. Znamená bývalého policejního kolegu nebo účast na nějaké „spolupráci“? A o jakou spolupráci by se tedy mělo jednat, o „spolupráci“ v kritice policejní práce? A jedná se o interpretaci skutečnosti či domněnku autora článku? Uvedení, že „Paní Šimůnková … od filozofické fakulty obdržela milionové odškodnění, které odkázala právě svému příteli Pavlu Štěpánovi“, je také novinářsky zřejmě neověřené. Nezaznívá zde přesná výše částky, ani odkud autor ví, že tuto částku „odkázala“. Viděl novinář závěť, která toto dokládá? A pokud ano, proč to neuvedl? Pak navíc zůstává otázka, co přesně v závěti stojí? Navíc čtenáře napadne, že nelze vyloučit, že Lenka Šimůnková celou odškodňující částku nebo její část mohla za svého života utratit. U tvrzení, že „zničil telefon nejen svůj, ale i Lenky Šimůnkové“, opět není uvedeno, čím je to podloženo. V etickém přístupu je zásadní jasně říct, co je prokázané a co je „jen“ spekulace.
Jako by autorovi článku nešlo primárně o zpřístupnění faktů, ale spíše o vyprávění příběhu, který čtenáře vede k jednoduchému schématu: kritik policie jako „padouch“ a instituce, které byly terčem kritiky, jako „hrdinové“ celého případu. Čtenáři je představován názor autora, aniž by byly uvedeny důkazní podklady, z čeho čerpal. V článku chybí právní souvislosti, jméno odborářské organizace i konkretizace rozsudku, nejasná je i role státního zastupitelství. Klíčové informace, jež by mohly příběh zpochybnit, jsou vynechány. Vytváří se dojem jednoznačné viny, to vše uměle posiluje negativní obraz, umocňovaný emocionálním jazykem.
Emocionální apel a jazyk odsudku
Užití hodnotících výrazů vyvolává emocionální soud místo načerpání faktických informací. Autor používá výrazy a poměrně silná tvrzení, jako „kritik policejních špiček“, „měl i právo nakládat s tělem po její smrti“ nebo „držel ji v izolaci a ani její matka netušila, kde spolu žijí“, ale není zde uvedeno, zda se například jedná o citování svědků „pod podmínkou anonymity“. Článek používá jazyk, který nasvědčuje určitým závěrům: „odvezl ji od rodiny“, „byla zcela pod jeho vlivem“, „výlet bez návratu“. Nemožnost ověření snižuje důvěryhodnost článku. Popis, že „případ … dostal úplně jiné obrysy“ (po údajném politickém zneužití), je silnou formulací, která je spíše novinářskou interpretací, než objektivním popisem.
Manipulace zde neprobíhá otevřeným uváděním nepravdivých skutečností, ale kombinací jemných a rafinovaných prostředků. Celé je to podpořeno silnými emocemi a osobními útoky, které nahrazují argumenty. Slova a slovní spojení mají výrazný hodnotící náboj, nepopisují však fakta, ale podsouvají morální soud. Tímto způsobem se u čtenáře buduje posilování emocí vyvolávajících odpor k popisované osobě, aniž by se opíral o ověřené skutečnosti. Následně se spojí nesouvisející skutečnosti, aby vznikl dojem logické příčiny. Taková zkreslení zásadně mění význam celého textu. Čtenář tak získává dojem, že Pavel Štěpán „určitě něco spáchal“, i když to z článku konkrétně nikde nevyplývá. A to vše přesto, že v daném případu probíhá vyšetřování.
Etické pochybení: zveřejnění osobních údajů
Článek obsahuje informace o exekucích a dalších skutečnostech z osobního života Pavla Štěpána, které nijak nesouvisí s hlavním tématem, poškozují jeho pověst a pro danou událost nejsou nijak podstatné. Takové zveřejnění je z hlediska novinářské etiky problematické, protože neplní žádnou veřejnou funkci. Základní pravidlo novinářské etiky přitom říká: „Nezveřejňovat osobní údaje, pokud nejsou nezbytné k pochopení veřejně významné události.“ Zde je jejich účelem diskreditace, nikoli informování. Pokud je skutečně pravda, že je Pavel Štěpán obviněn, neznamená to, že je soudem uznán vinným.
Jaké otázky si jako čtenářka kladu a nedostávám na ně odpověď
Z médií se, i díky autorovi článku, dozvídáme, že Pavel Štěpán skutečně dovezl Lenku Šimůnkovou k Macoše, poté však odjel na čerpací stanici. Zmíněna je také „mávající postava“ zachycená na kamerovém záznamu. Není ovšem jasné, o jaký záznam se jedná ani zda se podařilo zjistit totožnost této osoby. Zřejmě se tedy nepotvrdilo, že by to byl právě Pavel Štěpán, kdo měl Lence Šimůnkové před jejím činem mávat. Pokud by to tak bylo, autor článku by tuto informaci jistě neopomněl zdůraznit. Článek nám dále nesděluje, kolikrát a v jakém časovém období se Lenka Šimůnková pokusila o sebevraždu, nevysvětluje nám, jakým způsobem k tomu došlo a jak jí v tak těžké životní situaci pomohla její vlastní rodina. Kladu si dále otázku, proč útěchu a podporu našla u „cizího člověka“, bývalého policisty Pavla Štěpána?
Zůstává také nejasné, proč předmětem poslední komunikace mezi matkou a dcerou byla otázka prodeje bytu. Z jakého důvodu matka dceři v prodeji bránila a zda se hlavním tématem jejich vztahu staly právě peníze – kromě bytu konkrétně i údajný milion korun, který měl představovat odškodnění od státu za ztrátu dcery? Další otázkou je, jaký vztah měla Lenka Šimůnková k Pavlu Štěpánovi, když mu – nikoliv své matce – svěřila po své smrti rozhodování o nakládání se svým tělem. Z článku se také nevyjasňuje, jak bylo naloženo s majetkem Lenky Šimůnkové, jaké k němu měla vlastní přání a jaké právní či majetkové vazby měl k jejímu majetku Pavel Štěpán. I zde by bylo vhodné, aby novinář poskytl ověřené informace namísto prostoru pro dohady. Z tohoto pohledu se pak nabízí otázka, zda v případu nehrály roli také ekonomické okolnosti, které mohly ovlivnit postoje jednotlivých aktérů, mimo jiné i k obvinění Pavla Štěpána. Tyto aspekty však článek nijak neosvětluje. Nejde o bulvární domněnku, ale o upozornění, že právě tyto otázky zůstávají v médiích nevyjasněny. Jejich opomenutí tak vytváří zkreslený obraz celé kauzy.
Novinář nám čtenářům sděluje, že „Blanenští policisté dokázali shromáždit celou řadu závažných důkazů.“ Já ale jako čtenářka článku neznám žádný termín „závažný důkaz“. Vím, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Výraz „závažný důkaz“ je čistě novinářská konstrukce, která může působit odborně, avšak nemá žádnou právní oporu. V praxi jde o manipulativní jazykový prostředek naznačující, že důkaz má mimořádnou váhu, aniž by kdokoliv mimo orgány činné v trestním řízení mohl takový závěr objektivně učinit. Navíc z článku žádný přímý důkaz o vině Pavla Štěpána nevyplývá.
Text také nijak neobjasňuje, proč Lenka Šimůnková trávila poslední chvíle svého života právě s Pavlem Štěpánem, a ne se svou rodinou. Nabízí se otázka, zda v tom nehrál roli i přístup rodiny, ale článek tuto okolnost vůbec neřeší a ve veřejných zdrojích tato informace rovněž není dostupná. A přitom právě to je okolnost, která čtenáře zajímá nejvíce. Ze všech jejích dřívějších rozhovorů přitom pozornému čtenáři a divákovi neunikne, že přesně věděla, co chce. Na mě, která jsem se s ní osobně setkala, nepůsobila jako člověk psychicky labilní nebo snadno ovlivnitelný. Ani při svých veřejných vystoupeních a rozhovorech nevzbuzovala dojem, že by jednala pod cizím vlivem nebo postrádala vlastní úsudek. Co když právě přístup jejích nejbližších, například matky a sestry, které nemusely chápat její kroky vyplývající z nesmírné bolesti, kterou prožívala, ji vedl k rozhodnutí, že si nepřeje, aby po ní někdo z nich zdědil její majetek? Nelze vyloučit, že Lenka Šimůnková měla ohledně svého majetku jiné záměry než její rodina a přála si s ním naložit jinak, než jak je to v článku naznačeno. Text dále vůbec nehovoří o tom, zda existuje závěť, zda byla ověřena, nebo naopak zpochybněna. Přitom jde o klíčovou informaci ve světle autorem zmíněných majetkových otázek.
Podle mé osobní zkušenosti, která samozřejmě nemůže nahradit odborné posouzení, a také na základě informací z veřejných zdrojů i osobního setkání, ve mně vznikl dojem, že jejím skutečným motivem mohla být snaha dosáhnout jediného: aby jí někdo z odpovědných představitelů státu věnoval čas a srozumitelně vysvětlil, co se stalo při zásahu bezpečnostních složek v den, kdy přišla o svou jedinou dceru. Této základní lidské potřeby „porozumět“ se jí však zřejmě nikdy nedostalo.
Politický rámec a paradox ministerstva
Z širšího pohledu text působí dojmem, že obhajuje policejní a ministerský přístup a jejich hierarchii, které se ocitly pod veřejnou kritikou. Místo toho, aby se otevřeně reflektovaly chyby v komunikaci a postupu před a po střelbě na filozofické fakultě, článek posouvá pozornost k údajným „nebezpečným kritikům“ a staví jejich osobní život do kontrastu s důvěryhodností státní moci. Účelově je tak vytvářen obraz, že veškerá kritika policie pochází od pochybných osob.
Tento přístup je paradoxní: ministerstvo vnitra samo varuje veřejnost před manipulativními texty a dezinformacemi, přesto text, který mu zjevně slouží, využívá právě ty manipulační prvky, před nimiž má veřejnost chránit.
Lekce z mediální manipulace
Článek o Pavlu Štěpánovi je názorným příkladem, jak lze využít žurnalistické prostředky k formování veřejného mínění místo k informování. Jak lze pomocí slov, zamlčení klíčových informací a selekce emocí řídit vnímání veřejnosti. Působí důvěryhodně, protože využívá styl seriózní žurnalistiky, ale ve skutečnosti deformuje realitu. Z podsunutých emocí, nedořečených souvislostí a selektivního výběru faktů vzniká text, který neinformuje, ale sugeruje. Namísto aby pomáhal veřejnosti pochopit citlivou událost, stává se nástrojem k posílení autority těch, kteří jsou sami objektem kritiky. Přitom přichází právě z prostředí, které před cílenou mediální manipulací nejhlasitěji varuje a samo proti „dezinformacím“ vystupuje.
Závěrem je nutné zdůraznit, že témata jako ztráta dítěte, sebevražda, trauma, izolace či psychická zranitelnost osoby a obvinění z pomoci k sebevraždě jsou jedny z nejcitlivějších témat. Pokud je článek popisuje, měl by mít jasné ověřitelné zdroje a respektovat lidskou důstojnost. Autor používá diskreditační nástroje a svým přístupem porušuje základní zásadu novinářské etiky nepřipisovat morální hodnocení, které není pro věc podstatné a není doloženo fakty. Novinářská etika vyžaduje obzvláštní opatrnost, citlivé zacházení, ochranu soukromí, vyváženost. Pokud článek prezentuje domněnky jako fakta („Lenka Šimůnková se radikální opozici hodila jako štít v jejich kritice ministra vnitra Víta Rakušana, policejního prezidenta Vondráška a dalších policejních špiček“), je nutné to vyjádřit opatrně a s náležitou rezervou.
U osoby, u níž bylo zahájeno trestní stíhání, je nutno ctít presumpci neviny. Novinařina by měla zůstat za každou cenu nezávislá a neměla by přebírat aktivistickou či politickou agendu bez jasného rozlišení „fakt versus interpretace“. Neměla by vzbuzovat pocit podezření, spekulativností a pochybnosti o transparentnosti doložených důkazů nebo zdrojů, které novinář pro svůj článek použil jako podklad.Především by ale správná novinařina měla minimalizovat senzacechtivost.
Zdroje:
