Článek
Od „hypochondra“ k uznání pacienta: tělo jako jeden propojený systém
Ještě před pár desítkami let platilo nepsané pravidlo: když jste přišel k lékaři a vaše potíže nešlo změřit, zobrazit ani laboratorně potvrdit, lékař je obvykle připsal psychice. Tak vznikla armáda pacientů označovaných za „hypochondry“ – lidí s bolestmi, únavou, závratěmi, vyrážkami, bušením srdce, záněty či nespavostí. Přesto jim bylo řečeno: „To je jen stres, psychosomatika.“
Jenže jak dnes víme, problém nebyl v pacientech, ale ve vědě, která tehdy teprve začínala chápat souvislosti.
Když se medicína mýlí a odmítá to přiznat
Historie se opakuje. Kdysi lékaři odmítali uznat, že horečka omladnic (poporodní sepse)souvisí s nedostatečnou hygienou lékařů při porodech. Doktor Ignác Filip Semmelweis byl kvůli svému objevu zesměšňován, propuštěn z nemocnice a nakonec zemřel zlomený v ústavu pro choromyslné. Trvalo roky, než se potvrdilo, že měl pravdu. Stejně tak se říká, že „vědu rozvíjí pohřeb za pohřbem“, protože dokud žijí autority, které zastávají starý názor, nové objevy se těžko prosazují. A přesně to dnes vidíme v medicíně.
Nemoci, které měly být „v hlavě“, ale jsou v těle
Mnoho lidí s diagnózami jako lymská borelióza, infekce virem Epstein-Barrové (EBV), chlamydie, ureaplasmata, cytomegalovirus, toxoplazmóza, strongyloidóza či opakovaný pásový opar zná ten pocit, kdy lékaři po vyčerpání testů „nic nevidí“ a prohlásí: „Je to psychosomatické“. Jenže dnes už víme, že právě tyto infekce mají celoživotní dopady. Dokážou přejít do latentní formy, přežívat v těle v klidovém stavu a znovu se aktivovat, když je imunitní systém oslaben. Důsledky mohou být různé. Je to například únava, bolesti kloubů a neuropatie po borelióze, kognitivní mlha a chronická únava po EBV, záněty pánevních orgánů a neplodnost po chlamydiích, trvalé nervové bolesti po pásovém oparu, nebezpečná strongyloidóza aktivující se po letech bez příznaků nebo toxoplazmóza, která mění reakce a chování člověka, aniž by si to uvědomoval. To vše jsou onemocnění, která medicína dlouho podceňovala a mnohdy podceňuje dodnes.
Jedovaté dědictví, které lékaři nechtěli vidět
K tomu přidejme prostředí, v němž jsme žili a stále žijeme. Jednat se může o azbest v panelových domech, formaldehyd v dřevotřískovém nábytku, těžké kovy jako rtuť ze Spolany, olovo a kadmium z Ostravska, radon pronikající z podloží do domů, chemické skládky a staré průmyslové zátěže nebo oxid siřičitý a popílek z uhelných elektráren severních Čech. Miliony lidí tyto látky roky dýchaly, jedly či pily, a přitom lékaři jejich potíže často odmítali jako neprokazatelné. „Máte alergii na jaro, ne na znečištěný vzduch,“ říkalo se lidem v severních Čechách. „To máte z nervů“, slyšeli ti, kdo trpěli únavou po borelióze nebo otravou rtutí.
Když se z mozku stane břicho
A pak přišel přelom. Vědci zjistili, že lidské tělo má dva mozky – jeden v hlavě a druhý ve střevech. V břiše se totiž nachází autonomní nervový systém, tvořený asi 100 miliony nervových buněk. Právě tam vzniká až 95 % serotoninu, neurotransmiteru ovlivňujícího náladu, klid a pocit pohody.
A tady se vše najednou začalo spojovat. Vědci si začali všímat, že lidé s chronickými střevními záněty, narušeným mikrobiomem po antibiotikách nebo s potravinovými intolerancemi často trpí úzkostmi, podrážděností, nespavostí či depresí. A to nikoli proto, že by byli „nešťastní“, ale protože jejich střeva nekomunikují správně s mozkem. Jinými slovy: člověk nemusí být pesimista z povahy, ale příčinou je biochemie.
Psychosomatika jako výmluva?
Dnešní lékaři už většinou nepoužívají slovo „hypochondr“. Nahrazují ho noblesnějším termínem „psychosomatika“. Ale velmi často to znamená totéž: „Nevím si rady, tak to přisoudím psychice“. Ano, tělo a duše spolu neoddělitelně souvisí, ale redukovat nevysvětlitelné zdravotní potíže na „stres“ je zavádějící a škodlivé. Mnoho lidí tak přichází o roky života v plné síle, protože místo nalezení skutečné příčiny se jim dostane doporučení řešit své problémy psychoterapií nebo antidepresivy.
Nová éra: věda dohání realitu
Teprve v posledních letech se věda začíná skutečně dívat do hloubky. Zkoumá střevní mikrobiom a jeho vliv na mozek, hledá skryté chronické záněty nízké intenzity, které nelze odhalit běžnými testy, sleduje neuroimunitní propojení mezi infekcemi a psychickým stavem a znovu otevírá téma toxického prostředí a jeho vlivu na zdraví. To, čemu se ještě před dvěma desetiletími lékařské kruhy vysmívaly jako „alternativním teoriím“, se dnes ověřuje laboratorně a publikuje v prestižních časopisech.
Pacienti nebyli hypochondři, byli jen o krok napřed
Ti, kdo roky tvrdili, že s nimi „není něco v pořádku“, přestože jejich laboratorní testy byly v normě, měli většinou pravdu. Tito pacienti jen dobře naslouchali svému tělu a tím předběhli vědu. Jen medicína zatím neuměla jejich problém uchopit. Za jejich zdravotními potížemi se často skrývala infekce, paraziti, toxiny, vše skryté a lékaři často ignorované. A možná právě teď prožíváme další velký obrat. Takový, jaký zažil Semmelweis se svým mytím rukou. Tentokrát nejde o vodu a mýdlo, ale o uznání, že tělo a mysl nejsou oddělené světy a že nemoc se může skrývat tam, kde jsme ji dosud nehledali: ve střevě, v mikrobiomu, v latentním viru nebo v dávno zapomenuté stopě toxické látky.
Pacient není hypochondr, když má odvahu říct, že s ním není něco v pořádku. Možná jen lékař nedokáže přiznat, že příčinu zatím nezná nebo že ji současná medicína ještě neumí změřit.
Zdroje:
