Článek
O co vlastně u Ústavního soudu šlo?
Ústavní soud v Česku rozhodl ve sporu dvou žen o styku s jejich společným dítětem. Jedná se o případ čtyřletého chlapce narozeného v lednu roku 2022 po umělém oplodnění. Jeho biologická matka žila od roku 2019 až do září 2023 v partnerském vztahu s jinou ženou ve společné domácnosti. Po rozchodu maminka v mezidobí navázala jiný vztah a od roku 2025 kontakt expartnerky s dítětem přerušila z obavy o manipulaci nezletilého. Stěžovatelka v mezidobí navázala jiný vztah. Obecné soudy původně upravily kontakt druhé ženy s dítětem (usnesení o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 3. 2025, č. j. 50 Nc9001/2025-12), ale ústavní stížnost podanou sociální matkou Ústavní soud (rozhodnutí ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1721/25) shledal jako neopodstatněnou proto, že se příslušný odvolací soud při hodnocení splnění zákonných podmínek pro vydání a změnu předběžného opatření nedopustil svévole (odvolání matky - Městský soud v Praze, usnesení o předběžném opatření ze dne 15. 4. 2025, č. j. 54 Co 145/2025-62, zúžil styk sociální matky s nezletilým na jednu sobotu v měsíci od 9 do 18 hod.). Ústavní soud dále konstatoval, že stěžovatelka není oprávněna podat ústavní stížnost jménem nezletilého. Navíc uvedl, že ve věci samé bylo mezitím rozhodnuto o širším styku stěžovatelky s nezletilým předběžně vykonatelným rozsudkem (Obvodní soud pro Prahu 10 ze dne 11. 7. 2025).
Stejně tak dle Ústavního soudu nelze akceptovat úvahy městského soudu o rozsahu styku, který podle něj má osobám blízkým ve smyslu § 927 občanského zákoníku náležet snad jen ve formě návštěv. Takto omezené právo osob blízkých na styk s dítětem ze zákona nevyplývá. Předním hlediskem je zde nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, a zákon rozhodně nebrání širšímu styku ani blízkým osobám podle § 927 občanského zákoníku, na jehož základě lze upravit širší styk, je-li to v nejlepším zájmu dítěte dokonce v takovém rozsahu, který se bude blížit střídavé či společné péči. Ústavní soud k tomu rovněž připomněl judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které existuje mezi stejnopohlavními páry rodinný život stejně jako mezi heterosexuálními páry, neboť jmenovaný soud ve své praxi chápe rodinu na základě skutečné povahy vztahů mezi dotčenými osobami, a to i nezávisle na biologických či právních vazbách. Ústavní soud poukázal na problematičnost úvah městského soudu o vztahu stěžovatelky k nezletilému jako „pouhé“ osobě blízké, které mohou oprávněně vzbuzovat dojem, že pro městský soud nepřipadá v úvahu, aby stěžovatelce, která není biologickou matkou nezletilého, přiznal, byť jen obdobné, postavení jako rodiči, přestože její faktická sociální role vůči nezletilému s ohledem na vztah s matkou může být rodiči podobná.
Následně ale ten samý Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2026, sp. zn. III. ÚS 3700/25, ve prospěch biologické matky. Výrok II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2025, č. j. 54 Co 282/2025-382, a výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. července 2025, č. j. 50 Nc 9001/2025-280, pro porušení základních práv stěžovatelky (biologické matky) zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil. Ústavní soud konstatoval, že soudy obecných instancí při určování styku postupovaly chybně, když jejich předběžně vykonatelné rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno a omezilo právo biologické matky na rodičovskou péči, a věc se proto vrací k dalšímu řízení. Jedná se tedy o ústavní kontrolu postupů soudů při rozhodování o styku s dítětem po rozchodu páru, kde zákon zatím explicitně neupravuje komplexní práva nebiologických pečujících osob.
Nejméně tři roky každodenní péče
Tři roky ranního vstávání, nemocí, uspávání, obyčejného života. A pak náhlý konec. Tak by se dal stručně shrnout tento případ, v němž obecné soudy přiznaly nebiologické – tzv. sociální – matce velmi omezený kontakt s malým chlapcem. Z původně předběžným opatřením určeného styku jednou za měsíc od čtvrtka do neděle došlo městským odvolacím soudem k jeho výrazné redukci opět předběžným opatřením pouze na jednu sobotu v měsíci od 9 do 18 hodin. Šlo o dočasné řešení do doby, než bude k dispozici znalecký posudek a bude možné posoudit, jak silná je vazba dítěte a jaký rozsah kontaktu je pro něj nejlepší.
Co vlastně bylo ve hře?
Obecný soud v první instanci neudělil sociální matce „rovnoprávné rodičovství“. Nepřiznal střídavou péči. Neodebral biologické matce dítě. Pouze zachoval minimální styk, aby vztah, který vznikal více jak tři roky, nebyl přerušen dříve, než bude odborně posouzen. Přesto odvolací soud minimální styk umenšil a rozhodl o pouhém minimálním kontaktu. Mezitím prvoinstanční soud vydal rozsudek, v němž zlepšil styk sociální matky s chlapcem na jednou za tři týdny od čtvrtka do neděle včetně nocí + 16 dní během letních prázdnin, který byl ale hlavně předběžně vykonatelný.
Ústavní soud při řešení druhé ústavní stížnosti, tentokrát biologické matky, ve fázi, kdy již prvoinstanční soud vydal rozsudek namísto předběžného opatření, se na věc podíval jinou optikou. Zdůraznil, že biologická matka je jediným zákonným rodičem a že zásah do rodičovské autonomie musí být velmi pečlivě odůvodněn, pokud jí stát hodlá uložit povinnost umožnit třetí osobě pravidelný kontakt s dítětem. Je tedy nutné prokázat, že je to v daném případě nezbytné. Nestačí, že „by to mohlo být pro dítě dobré“.
U biologické matky tedy nebyly, možná jen zdánlivě, jádrem sporu tři dny co tři týdny v měsíci. Jádrem byl princip: může stát přinutit rodiče „sdílet“ dítě s někým, kdo není rodičem podle zákona? Neomezí tak rodičovská práva, práva biologické matky? Ale hlavně - může o tom rozhodnout předběžně vykonatelným rozhodnutím?
Práva rodiče versus práva dítěte
Ústavní soud postavil do popředí rodičovskou autonomii. Rodič má primární odpovědnost za výchovu dítěte a stát do ní smí zasahovat jen výjimečně. Problém je v časové rovině. Vztah malého dítěte není právní konstrukce. Je to živá vazba. Pokud je přerušen na rok či déle, může fakticky zaniknout. Vrátit jej zpět už někdy nelze – ani po dalším znaleckém posudku, ani po dalším kole soudních řízení. Právě zde vzniká největší napětí. Pokud se řízení vrací k obecným soudům, hrozí další využití opravných prostředků a rozhodování o nich, čímž se celý proces protahuje. Výsledek pak může být paradoxní: formálně je chráněna rodičovská autonomie, ale fakticky může být ztracen vztah, který byl pro dítě zásadní.
Za pozornost stojí i srovnání s jinou běžnou situací: rozchod matky dítěte s nevlastním otcem, který dítě několik let vychovával. Český občanský zákoník umožňuje, aby soud upravil styk dítěte s osobou, která není rodičem, pokud k ní má dítě citový vztah a je to v jeho zájmu (§ 927 OZ). Praxe ukazuje, že v případech dlouhodobé každodenní péče nevlastního otce soudy kontakt často zachovávají – právě proto, že dítě má právo na kontinuitu významných vztahů. Nikdo přitom obvykle netvrdí, že by tím byla protiústavně omezena rodičovská práva matky, přestože i zde je nucena umožňovat pravidelný kontakt třetí osoby s dítětem. Na rozdíl od partnera matky, který je zároveň jejím manželem a může dítě osvojit, sociální matka v současném českém právu možnost dítě své partnerky osvojit nemá, a její právní postavení tak zůstává i při dlouhodobé každodenní péči zásadně slabší.
Další zajímavá optika v českém právu je z hlediska právního postavení osvojitelky, které je odlišné od sociální matky. V takovém případě ústavní soud nemusí řešit konflikt mezi biologickou a sociální matkou, protože obě mají jasně stanovená rodičovská práva. Pokud by sociální matka měla možnost osvojit dítě, stala by se právně rodičem se všemi právy a povinnostmi – rovnoprávně s biologickou matkou. Právní problém by se posunul spíše k otázce osvojení a zájmu dítěte, což české právo umožňuje jen tehdy, pokud není v rozporu s právem biologického rodiče. Osvojení (pokud biologická matka nesouhlasí, osvojení sociální matkou by nebylo možné) by vyřešilo právní nejistotu vztahu dítěte k pečující osobě, ale české právo tuto cestu sociální matce neumožňuje, a proto zůstává závislá na soudním rozhodnutí o styku, které ovšem může být kdykoliv změněno.
Pokud tedy české právo umí chránit vztah dítěte s nevlastním otcem po rozpadu partnerského soužití, vyvstává otázka, proč by obdobná ochrana neměla být přiznána i jiné osobě, která fakticky plnila rodičovskou roli a vytvořila si s dítětem pevnou vazbu. Zatímco v českém právu je rodičovská odpovědnost veřejnoprávní institut chráněný ústavně a ani soukromá dohoda jej nemůže změnit ani obejít, Evropský soud pro lidská práva by se v tomto případě soustředil na faktické vazby dítěte, kontinuitu vztahů a nejlepší zájem dítěte, což v českém rozhodnutí bylo zřejmě, jak to na mě působí, nedostatečně akcentováno.
Pokud by senát Ústavního soudu zvolil jinou ústavní rovnováhu mezi rodičovskou autonomií a ochranou faktických vztahů dítěte, posunul by českou ústavní judikaturu směrem, který by více odpovídal evropskému pojetí rodinného života, kde jsou práva dítěte na kontinuální vztahy preferována – a podle mého názoru, jako autorky tohoto článku, by to byl i směr správný.
Neztratilo se v tom všem právo dítěte?
Celé rozhodnutí lze číst jako důslednou obranu rodičovské autonomie. Jenže právě zde vzniká zásadní otázka: nezůstalo v tomto důrazu na právo biologické matky upozaděno právo samotného dítěte? Ústavní soud má být arbitrem střetu základních práv. Nejen ochráncem rodiče, ale i garantem práv dítěte jako samostatného nositele ústavní ochrany. Dítě přitom není „přívěskem“ rodiče. Má vlastní právo na rodinný život, vlastní právo na kontinuitu vztahů a stabilitu prostředí.
Pokud evropská judikatura chápe fakticky existující vazby mezi dítětem a pečující osobou jako součást rodinného života, pak by v takové situaci mělo být zvažováno nejen to, zda je omezeno právo biologické matky, ale i to, zda není nepřiměřeně omezeno právo dítěte na zachování významné citové vazby.
Tři dny v měsíci či jednou za tři týdny mohou dospělému připadat jako omezení autonomie. Z pohledu dítěte však mohou představovat poslední nit, která udržuje vztah při životě. Polemika tedy nestojí na otázce, zda má stát vnucovat rodičům „další rodiče“. Stojí na otázce, zda v konkrétním případě nebylo možné vyvážit právo biologické matky s právem dítěte tak, aby dočasné, omezené opatření chránilo obě hodnoty současně.
Zvlášť pokud se hovoří o situaci, kdy sociální matka po dobu nejméně tří let zajišťovala každodenní péči – tedy reálné rodičovské funkce v mnohem širším rozsahu, než jaký je obvykle možný pro pracujícího rodiče (dle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. února 2026byl biologickou matkou kontakt nezletilého se sociální matkou v době po rozpadu jejich vztahu umožněn částečně z praktických důvodů pro docházení biologické matky do zaměstnání). Právo totiž tradičně chrání nejen biologii, ale i faktickou realitu vztahů.
Otázka tedy zní: byl v daném případě princip rodičovské autonomie skutečně ohrožen natolik, aby převážil nad ochranou existující vazby dítěte? Nebo se v abstraktním důrazu na rodičovská práva vytratilo konkrétní dítě a jeho každodenní zkušenost?
Evropská perspektiva: jiná optika?
Evropský soud pro lidská práva pracuje s pojmem „rodinný život“ šířeji než jen biologicky. Pokud mezi dítětem a dospělým vznikla faktická rodinná vazba, může spadat pod ochranu článku 8 Úmluvy. Evropská judikatura klade důraz na kontinuitu vztahů, stabilitu prostředí a aktivní povinnost státu podporovat zachování významných vazeb dítěte.
Neznamená to, že by automaticky přiznal sociální matce nárok na kontakt. Ale s vysokou pravděpodobností by velmi pečlivě zkoumal, zda přerušení vztahu během dlouhého řízení není samo o sobě nepřiměřeným zásahem do práva na rodinný život dítěte. Evropská optika je méně formalistická a více vztahová. A Česká republika je povinna se evropským právem řídit.
Kdo za rozhodnutím stojí
Rozhodnutí přijímá senát Ústavního soudu. Soudci jsou jmenováni prezidentem republiky se souhlasem Senátu. V tomto případě je soudkyní zpravodajka Mgr. Daniela Zemanová, soudkyní Ústavního soudu jmenovaná prezidentem Petrem Pavlem dne 5. června 2023, a to po odborném výběrovém procesu, kdy kandidátní návrhy posuzoval konzultační panel pod vedením prof. JUDr. Jana Kysely, Ph.D., DSc.
Tehdy se debata kolem její nominace týkala především otázky soudcovské zdrženlivosti a přístupu k hodnotově citlivým tématům rodinného práva. Kritici i podporovatelé tehdy diskutovali, zda bude spíše akcentovat ochranu tradiční rodičovské autonomie, nebo širší dynamické pojetí rodinných vztahů. Nešlo o to, že by veřejně deklarovala silný ideologický postoj „pro“ či „proti“ tradiční rodině. Nyní si o jejích postojích můžeme udělat lepší obrázek. Aktuální rozhodnutí totiž napovídá, že Mgr. Daniela Zemanová v kolizi těchto hodnot dává přednost ústavní ochraně rodičovských práv před rozšiřováním postavení třetích osob při zohlednění zájmů a práv dítěte.
Otázka, která zůstává
Je možné chránit rodičovská práva a zároveň nezničit vztah, který dítě reálně žilo více než tři roky? Měl v tomto případě Ústavní soud zrušit rozhodnutí v celém rozsahu, nebo měl spíše vymezit ústavní mantinely tak, aby obecné soudy mohly stávající, předběžně vykonatelný, režim kontaktu chlapce se sociální matkou případně zachovat? A nechat dořešení požadavku komplexnosti důkazů a podrobného zdůvodnění stanovení rozsahu kontaktů s dítětem na obecné soudy, když Ústavní soud v mnoha jiných případech ústavní stížnosti odmítá s odkazem na svou zdrženlivost vůči přezkumu hodnocení důkazů a rozhodovací činnosti obecných soudů? Podle dlouhodobých statistik je ročně podáváno přibližně 3 500 až 4 500 ústavních stížností, přičemž asi 90 až 95 % z nich Ústavní soud odmítá. Pouze přibližně 3 až 6 % případů je věcně projednáno nálezem, nejčastěji proto, že v ostatních věcech soud neshledá zásah do ústavně zaručených práv nebo považuje spor za otázku hodnocení důkazů, které přísluší obecným soudům. Obával se snad Ústavní soud, že by ponecháním rozsahu kontaktů stanovených obecným soudem otevřel dveře precedentu, kdy by stát mohl rodičům ukládat sdílení dítěte s dalšími osobami bez jasných mantinelů? A neměl to být právě Ústavní soud, který dá návod, jak v takovýchto případech vyvážit práva všech zúčastněných stran?
Otázkou tedy pro mě zůstává, zda Ústavní soud dostatečně dle ústavních principů chrání tu slabší stranu sporu tak, jak by většina z nás v moderním demokratickém světě očekávala. Přitom slabší stranou může být nejen čtyřleté dítě, jehož vazby, během tříletého každodenního soužití vzniklé, byly narušeny, ale i sociální matka, která fakticky zajišťovala jeho péči již od jeho samotného narození a vytvořila si tak s dítětem pevný citový vztah, který díky její každodenní péči většina z nás považuje za naprosto samozřejmý. Oboustranný vztah, zejména u tak malého dítěte, se totiž buduje zejména láskou a usilovnou péčí.
Tento případ není jen o jedné rodině. Je o tom, zda české právo dokáže pružně reagovat nejen na realitu moderních vztahů, ale zejména přirozených demokratických principů. A zda jejich ochrana někdy nepřichází příliš pozdě, a to na úkor skutečné ochrany života dítěte.
Zdroje:
