Článek
Zkouška, kterou Evropa neustála
Evropa má za sebou zkušenost, která se nedá obejít ani vymlčet. Holokaust nebyl jen dílem nacistického Německa. Byl také zkouškou charakteru jednotlivých národů – a většina z nich v ní neobstála. Židé nebyli jen odvlečeni cizí mocí, byli vydáni vlastními státy, často na základě vlastních zákonů a s tichým souhlasem společnosti.
Evropské hodnoty a evropská realita
Když dnes mluvíme o „evropských hodnotách“, je třeba si připomenout, že většina států, které dnes tvoří Evropskou unii, tehdy své židovské občany neochránila. Francie, Nizozemsko, Belgie, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko – seznam je dlouhý a nepohodlný. Někde se jednalo o kolaboraci, jinde o strach či „pouhé“ přizpůsobení se. Výsledek byl ale podobný: deportace a prázdná místa ve městech, domech, rodinách.
Dánsko: když menšina není cizí
V tomto kontextu se vyjímá malá země – Dánsko, které mělo za války jen kolem 4 milionů obyvatel. V roce 1943 dokázalo během několika dní téměř všechny své židovské občany převézt do neutrálního Švédska. Podíleli se na tom civilisté - rybáři, policisté, duchovní. Židy nevnímali jako „někoho jiného“, byli to prostě Dánové.
Čísla, která mluví jasně
Výsledkem bylo zachránění cca 95–99 % dánských Židů. Deportováno do Terezína, nikoli do vyhlazovacích táborů, bylo asi 470 osob. Díky tlaku dánské vlády, kontrole podmínek a zasílání potravinových balíčků většina z nich přežila. Zemřelo jen cca 50–60 dánských Židů. Proto je na pamětních deskách holokaustu Dánsko téměř „prázdné“.
Legenda, která vystihuje skutečnost
Slavný výrok dánského krále „když budete nutit Židy nosit hvězdu, budu ji nosit také“ mu je možná jen připisovaný, než skutečně doloženým citátem. Vystihuje opravdový postoj, odmítající segregaci, nejen královské rodiny, církve a úředníků, ale celé dánské společnosti.
Český příběh bez jednoduchých odpovědí
Náš, český příběh, není vůbec takto jednoznačný. Nejsme národem pogromů, ale ani národem, který se nemá za co stydět. To již na přelomu století ukázala kauza Polná (tzv. hilsneriáda). Česká společnost podlehla velmi rychle iracionální nenávisti, pověrám a davové psychóze. Obvinění Žida Leopolda Hilsnera z rituální vraždy nebylo jen selháním české justice, ale zrcadlem tehdejší české společnosti. Antisemitismus nebyl jen okrajový, ale veřejný a výrazný.
Hlas svědomí proti většině
Tomáš Garrigue Masaryk pochopil tehdy to, co zůstává dodnes aktuální: vztah k Židům není otázkou Židů, ale otázkou charakteru většinové společnosti. Když se Masaryk postavil proti tomuto zhoubnému společenskému naladění, zůstal osamělý, vysmívaný, až nenáviděný. Přitom byl hlasem svědomí, postavený proti národu.
Pasivita jako tichá spoluvina
Za první republiky bylo Československo demokratickým státem, kde měli Židé svá práva a svůj prostor, přesto ani v této době antisemitismus nezmizel, pouze se ztišil. Když pak přišla okupace, převládla u většiny obyvatel spíše pasivita. Ale i ta byla zhoubná. Pomoc a odvaha sice existovala, rozhodně však nebyla samozřejmá a plošná. Strach, vlastní pohodlnost a přizpůsobení byly častější a lidé si pro ně hledali alibi. Říkali si, že „stejně jsme nemohli nic dělat“, „bylo to složité“ a „hlavní bylo přežít“.
Zkouška, která neskončila
Ale právě proto není česká minulost uzavřená kapitola. Demokracii totiž neohrožují jen zákazy a tanky, ohrožuje ji i ochota mlčet, když se někdo jiný stává podezřelým, nepohodlným, vybočujícím, „nějak nepatřičným“. Vždy to začíná nenápadně – nálepkami, relativizací a omlouváním vlastní nečinnosti.
Polná, holokaust i dánský příklad nejsou historické kuriozity.
Jsou to různé odpovědi na stejnou otázku:
Co udělá společnost ve chvíli, kdy má na výběr mezi pohodlím a charakterem?
Zdroje:
