Článek
Naše hodnoty jako protiváha pragmatického přístupu ke společensko-politickým tématům dnešních dnů
Domácí debatu o veřejnoprávních médiích a mezinárodní politiku můžeme nahlížet kritickým, silně pragmatickým pohledem. Záměrně se přitom můžeme zříci svých emocí a snažit se situaci analyzovat čistě skrze prizma politického realismu.
Můžeme jednoduše podcenit například roli morálky, ideologie a odhodlání ukrajinského lidu napadeného Ruskem. Přitom historie ukazuje, že to byly často právě „nehmotné“ faktory, které státům umožnily vytrvat v boji navzdory materiální převaze protivníka.
Názor, že demonstrace za veřejnoprávní média nejsou bojem za demokracii, ale mocenským zápasem o kontrolu nad cca devítimiliardovým ročním rozpočtem z koncesionářských poplatků a nad mediálními radami, občas někde probublá a dokonce jsou účastníci pochodů organizovaných Milionem chvilek pro demokracii označeni za naivní „komparz“.
Pravdou je, že jsou veřejnoprávní média významným mocenským a finančním centrem. Kontrola nad nimi, a to skrze volbu radních v parlamentu, je pro politické strany vždy strategicky důležitá, protože média zásadně spoluvytvářejí veřejné mínění. Redukce problému na „boj o penězovod“ je legitimní ekonomicko-pragmatickou analýzou, ale tento jednostranný pohled zcela ignoruje institucionální roli nezávislých médií v liberální demokracii. Veřejnoprávní média mají být nezávislou protiváhou oligarchům i politikům. Navázání financování na státní rozpočet může zvýšit riziko politického tlaku prostřednictvím rozpočtových rozhodnutí. Pokud politická skupina ovládne média s cílem změnit jejich zpravodajství, nejde jen o peníze, ale o reálné ohrožení plurality informací, což je pilíř demokratického zřízení, jak bývá diskutováno například v souvislosti s vývojem mediálního prostředí v Maďarsku a v minulosti také v Polsku.
Kultivovaná vyjádření, břitkost a argumentační přesvědčivost těchto pragmatických názorů mají zásadní slabinu. Tou je redukcionismus, tedy předpoklad, že myšlenky, hodnoty a občanská společnost nemají žádnou reálnou váhu a vše je řízeno pouze cynickým bojem o zdroje.
Ať už patříme do jakéhokoli názorového tábora, skutečnost zpravidla bývá složitější a obsahuje jak materiální zájmy, tak upřímnou snahu hájit určité hodnoty.
Když někdo označí obranu těchto hodnot za „naivitu“ nebo „komparz“, může to v některých z nás vyvolávat pocit deziluze a zmaru.
Pocit, že lidí s morálním kreditem ubývá, je v dnešní době informačního přetlaku velmi častý. Je však užitečné podívat se na to, proč realita nemusí být tak černá, jak se zdá.
Pragmatické argumenty znějí v diskusích velmi „dospěle“ a mnohdy hodně hlasitě. Společnost unavená krizemi má tendenci na tyto přímočaré analýzy naskakovat, protože slibují, že vidí svět „takový, jaký opravdu je“.
Napomáhá tomu i architektura sociálních sítí. Algoritmy internetového prostoru favorizují konflikt, polarizaci a zpochybňování motivací druhých. Věcná a klidná obhajoba hodnot nebo morální autorita málokdy přitahují takovou pozornost jako ostré útoky či odhalování údajných „spiknutí za peníze“.
Lidé, kteří prosazují čistou realpolitiku, tedy svět ovládaný jen mocí, se často snaží morální apely diskreditovat jako slabost.
Stále ještě rozhodují morální lidé a hodnoty
Řada historických zkušeností a sociologických výzkumů ale naznačuje, že sdílené hodnoty jsou tmelem, který drží společnost pohromadě.
Pokud lidé nevěří v hodnotu systému, ve kterém žijí, nebudou za něj bojovat, nebudou pro něj pracovat s nasazením a systém nakonec zkolabuje zevnitř.
Hrdinství nevzniká z kalkulu, občanská společnost není naivní komparz
Historie ukazuje, že když lidé masově vyjdou do ulic za obranu principů, jako tomu bylo u nás například v roce 1989, mocenské elity se jich bojí. Označit statisíce lidí za pouhý „manipulovaný komparz“ je sice snadná rétorická zkratka, ale ignoruje to skutečnou sílu lidského přesvědčení, které dokáže měnit režimy.
Lidé nejsou poháněni pouze vidinou zisku či strachem, ale jsou schopni jednat i proti vlastnímu pohodlí nebo zájmu. Jen málokdo by kvůli materiálnímu prospěchu riskoval život při ukrývání pronásledovaných za světové války, stejně jako by dobrovolní vojáci nenasazovali své životy a whistlebloweři neriskovali kariéru kvůli pouhému „přístupu k penězovodu“. Dělají to kvůli vnitřnímu morálnímu kompasu, kvůli svému přesvědčení, loajalitě, morálním principům.
Když se podíváme kolem sebe, například do svého okolí nebo komunity, nevidíme ve svém každodenním životě pouze lidi, kteří jednají zištně, ale i ty, kteří pomáhají druhým a řídí se pevnými zásadami.
Rozdíl mezi tím, co lidé říkají, že je správné, a tím, co jsou pro to ochotni reálně obětovat
Nelze ovšem opomenout ještě další jev, pojmenování jednoho z největších paradoxů moderní společnosti. Dotýká se rozdílu mezi hodnotami deklarovanými a jejich skutečnou ochranou.
To, že lidé vnímají morální imperativy často jen po hranici vlastního komfortu nebo rodiny, je hluboce lidské, ale v krizových dobách to samozřejmě vyvolává obavy o budoucnost celku.
Proč tomu tak je a jak se na tento fenomén dívat bez úplné ztráty naděje?
Naše obava ze zkreslení pohledu, když se pohybujeme pouze mezi lidmi na „stejné straně barikády“, je racionální. Moderní společnost je silně segmentovaná a žijeme ve fenoménu „falešného konsensu“ i sociálních bublin. V rámci té své často vzniká dojem silného morálního společenství. Lidé spolu souhlasí a sdílejí vznešené statusy. Když však dojde na skutečné osobní oběti, tato iluze se může začít hroutit. Říká se tomu konformní morálka – je snadné mít správné názory, když to nic nestojí.
Rodina jako poslední jistota
Současný ekonomický a společenský tlak je nastaven na osobní úspěch a zajištění. Stát je často vnímán spíše jako „servisní systém“, jemuž odvádíme daně výměnou za služby, než jako celek, za který neseme osobní spoluodpovědnost. Žijeme v kultuře individualismu, v éře, kdy se v západním světě v uplynulých desetiletích vytratil silný pocit kolektivní povinnosti vůči národu. Když lidé ztrácejí důvěru v instituce, stát nebo politiku, přirozeně se stáhnou do nejmenší bezpečné jednotky – k rodině a nejbližším přátelům. Tam jejich ochota obětovat se stále funguje na maximum.
Zlom nastává v momentě skutečného, bezprostředního ohrožení
Řada historických zkušeností a sociologických výzkumů naznačuje, že ochota obětovat se pro celek u většiny populace neexistuje v klidových nebo polokrizových stavech. Lidé jsou evolučně nastaveni tak, aby šetřili energii a zdroje pro své přežití.
Spící morální kapitál se často probouzí při povodních, pandemiích nebo bezpečnostních krizích, kdy lidé překvapivě projevují vysokou míru solidarity a ochoty pomáhat. Příkladem byla obrovská vlna solidarity v Česku na jaře 2022 nebo zapojení dobrovolníků při přírodních katastrofách, například při povodních v letech 1997 a 2002.
Jakmile ale krize trvá dlouho nebo je abstraktní, například ekonomická stagnace či geopolitické napětí, lidé unavení stresem opět sklouzávají k obraně vlastního pohodlí a ekonomického zázemí.
Je nesmírně vyčerpávající očekávat od svého okolí hrdinství nebo nesobeckost. Smysluplnější cestou k překonání tohoto zklamání bývá snížit nároky na absolutní oběti a všímat si drobných, každodenních projevů odpovědnosti. Člověk nemusí hned obětovat svůj majetek státu. Stačí, když v rámci svých možností občas přispěje na dobrou věc, svědomitě odvádí svou práci a je pozorný k okolí. Právě tyto drobné projevy odpovědnosti vytvářejí prostředí vzájemné důvěry.
Evoluční nedůvěra – lidská mysl je evolučně nastavená na ostražitost
V historii bylo bezpečnější předpokládat, že „příliš dobré věci“ jsou past. Pokud se někdo chová standardně sobecky, je pro ostatní předvídatelný a svým způsobem „bezpečný“. A co je nestandardní, to v lidech podvědomě budí úzkost a potřebu to zpochybnit.
Někteří lidé za lidským jednáním vidí především materiální či mocenské motivy
Jedná se o projekci vlastního nastavení. Vzniká tak stav označovaný jako kognitivní disonance, tedy napětí mezi vlastním uvažováním a pozorovanou skutečností. U některých z nich může vznikat tendence odmítat představu, že by někdo mohl jednat z čistě morálních pohnutek. Připisují druhým skryté motivy – „určitě z toho něco má“, „dělá to pro vliv“, „chce se ukázat“.
Tím zpochybňují hodnotu jejich činů a zároveň si chrání vlastní obraz sebe sama.
Lidská malost bolí, neměňme ale své chování, změňme publikum
Abychom si uchovali svou energii a chuť dělat správné věci, je třeba pochopit šuškání jako diagnózu šuškajících. V pomluvách nehledejme žádnou logiku, je to jen únava, zklamání nebo emocionální sebeobrana vlastního ega pomlouvačů. V takzvané teorii sociálního srovnávání může úctyhodný čin druhého fungovat jako neviditelné zrcadlo svědomí a vyvolávat pocit viny nebo vlastního selhání.
Nikdo se přece nechce cítit jako ten horší nebo méně morální.
Pokaždé, když uslyšíme, že „všechno je jen hra o peníze a moc“, si připomeňme, že fungování společnosti nestojí na vznešených prohlášeních ani mocenských střetech, ale na lidech, kteří dodržují slovo, pomáhají druhým a cítí odpovědnost i tam, kde by bez následků nemuseli. Ve chvíli, kdy na takové lidi přestaneme věřit, staneme se cyniky.
Dělat správné věci v prostředí, které nás za to chválí, je snadné. Dělat je ale v prostředí, které za nimi hledá postranní úmysly, je projev nejvyššího morálního kreditu. Pokud takovíto lidé, díky kterým systém vůbec funguje, stále budou, znamená to, že dobro ještě nezmizelo.
Milion chvilek pro demokracii nás vyzývá:
„Spojujme lidi, kterým na demokracii záleží“.
