Článek
Dovolená, která začala jako sen
Egyptské slunce, tyrkysové moře a fascinující podmořský svět jsou každoročně magnetem pro statisíce českých turistů. Když jsme s manželem začátkem letošního července plánovali dovolenou, zvolili jsme zlatou střední cestu – Marsa Alam. Dali jsme mu přednost před turisticky vytíženější Hurghadou, která je sice z hlediska dostupnosti služeb praktičtější, ale už příliš známá. Nevybrali jsme ani luxusnější Sharm al Sheikh, vyhlášený především šnorchlováním.
Netušili jsme, že bude stačit jediný den v all-inclusive resortu, aby udeřila legendární faraonova pomsta v plné síle. A co hůř – v kufru nám chyběl lék, který je v Egyptě téměř legendou: Antinal.
Když opatrnost nestačí
Se svými zdravotními problémy si dávám velký pozor. Už pětatřicet let se potýkám s různorodými střevními obtížemi a čeští lékaři u mě během let diagnostikovali snad sedm onemocnění souvisejících se zažíváním, přičemž některá z nich se i vzájemně překrývají.
Dodržovala jsem proto téměř všechna doporučení. Pečlivě jsem si myla ruce, a to zejména po použití arabské bidetové spršky. Listový salát oplachovaný místní odsolenou vodou jsem vůbec nejedla. Jednak kvůli bakteriím, na které nejsme jako Evropané zvyklí, ale především proto, že jej kvůli svým dietním omezením stejně nemohu.
Rovněž jsem vynechala sladké limonády, dorty, zákusky, pečivo, téměř všechno sladké ovoce, syrovou zeleninu i ostrá nebo těžká jídla. Jinými slovy – z hotelového bufetu jsem si dopřála jen naprosté minimum.
Přesto nemoc propukla s nečekanou razancí.
Dodnes nevím, co bylo skutečným spouštěčem. Nejvíce podezírám vodu z hotelového nápojového automatu. Jde však pouze o mou domněnku, protože skutečný zdroj nákazy se mi nikdy nepodařilo zjistit. Stejně tak to totiž mohly být společné servírovací lžíce, které během dne projdou rukama stovek hostů a v prostředí all-inclusive resortu mohou představovat jeden z možných způsobů přenosu mikroorganismů.
Svou roli mohl sehrát i můj vlastní okamžik nepozornosti. Když jsem jedla kuřecí maso, olízla jsem kost. Prsty jsem si sice do úst nevkládala, ale zpětně mě napadlo, že jsem mohla olíznout i její konec, který jsem předtím držela v ruce.
Otazník dodnes visí také nad ledovou banánovou rolkou. Až později jsme zjistili, že kromě banánu obsahovala i dosud neidentifikované mléko, pravděpodobně kokosové. Jaká voda byla při její přípravě použita, se už nikdy nedozvíme.
Čtyři dny pod dohledem hotelového lékaře
Jakmile se rozjel vodnatý průjem doprovázený silnými křečemi, znejistěla jsem. Okamžitě se mi vybavil loňský rok, kdy jsem v České republice prožila pětatřicetidenní průjmovou anabázi.
Neváhali jsme ani minutu a vyhledali hotelového lékaře.
Nejprve nás instruoval, abychom kontaktovali českou pojišťovnu. Po získání referenčního čísla nám bylo potvrzeno, že léčba bude uhrazena přímo, takže jsme nemuseli nic platit.
Pak už šlo všechno velmi rychle.
Lékař mi změřil krevní tlak, vyšetřil CRP a zkontroloval saturaci kyslíku. Zavedl mi kanylu a nasadil pětisetmililitrovou infuzi, do níž aplikoval antimikrobiální léčivou látku, jak nám sám vysvětlil. Přes den se můj stav částečně zlepšil, ale v noci se silné křeče i vodnatý průjem znovu naplno rozjely.
Druhý den se léčba opakovala. Lékaře znepokojil především můj nízký krevní tlak, který se u mě běžně pohybuje kolem hodnot 90/55 mmHg. Předepsal mi proto léky na podporu krevního tlaku a na naše opakované přání nám konečně vydal i Antinal.
Ten se pro mě stal jedním z nejdůležitějších léků celé léčby. Nejen proto, že mi pomohl zvládnout střevní infekci, ale také proto, že jej díky celulózové kapsli snáším podstatně lépe než řadu léků, s nimiž mám v České republice opakovaně problém. Kvůli své dlouhodobé střevní citlivosti totiž problematicky reaguji na některé pomocné látky obsažené v léčivech, které moje střeva často dráždí.
V infuzní léčbě pokračoval lékař i třetí den. Periferní žilní kanylu mi ponechal zavedenou po celou dobu léčby, aby mě nemusel každý den znovu napichovat. Kvůli ní jsem se nemohla koupat ani v moři, ani v bazénu. Odstranil ji až třetí den po skončení infuzní léčby. Čtvrtý den už proběhla pouze kontrolní vyšetření a dostala jsem léky na zmírnění přetrvávajících křečí.
Co mě nemoc naučila
Celá zkušenost mě přiměla přemýšlet o tom, jak málo jsem toho z dětství věděla o zvládání těžkých průjmových stavů.
Maminka mi sice vždy říkala, že pomáhá sladký černý čaj, ale už mi nikdo nevysvětlil, že je potřeba doplnit také sodík, že není vhodné vypít najednou větší množství tekutiny, ale doplňovat ji po malých doušcích nebo lžičkách v pravidelných intervalech.
Nikdo mě také nenaučil, jak důležité je v takové chvíli jíst opravdu pomalu, každé sousto dokonale rozkousat. Také potlačit mělké dýchání, které má negativní vliv na trávení a imunitu, a dopřát tělu co nejlepší podmínky pro zvládnutí nemoci. Teprve s přibývajícími životními zkušenostmi jsem postupně pochopila, jak úzce spolu v našem těle vše souvisí, zejména pak vzhledem k zažívání, a jak snadno se při dlouhotrvajících průjmech celý organismus dostane do začarovaného kruhu.
Antinal není v Marsa Alam samozřejmost
Mnoho turistů spoléhá na to, že si Antinal v Egyptě bez problémů koupí. To platí zejména v Hurghadě, kde bývá lékárna doslova na každém rohu.
V Marsa Alam je situace jiná. Hotelové resorty stojí izolovaně uprostřed pouště, vyprahlé oblasti, a nejbližší lékárna může být vzdálená i několik kilometrů. Přestože v oblasti lékárny existují, pro běžného turistu jsou bez dopravy jen obtížně dostupné. My jsme se do jedné z nich nakonec vydali pěšky a záložní Antinal si zde zakoupili. V úmorném vedru nám cesta tam i zpět zabrala téměř dvě hodiny. Teprve tehdy jsme si naplno uvědomili, že spoléhat se na to, že si potřebné léky koupíme až na místě, nebyl zrovna nejlepší nápad.
Pokud bych se do Marsa Alam někdy vracela, Antinal by byl jednou z prvních věcí, které bych si přibalila. Kdo letí přes Hurghadu, může si jej koupit cestou. Jinou možností je požádat delegáta nebo známé, kteří do Egypta cestují dříve.
Proč byli tak vstřícní?
Někdo může namítnout, že se egyptští hoteloví lékaři snaží především proto, že péči hradí cestovní pojišťovny, nebo proto, aby se v resortu nestala tragédie, která by mohla poškodit pověst hotelu i turistického ruchu. Možná na tom něco je.
Na mé osobní zkušenosti to ale nic nemění.
Po čtyři dny jsem měla pocit, že můj zdravotní stav někdo skutečně průběžně sleduje. Léčba byla okamžitá, každodenní a systematická. A především – zabrala.
Když se člověk neubrání srovnání
Tato zkušenost ve mně znovu otevřela vzpomínky na loňský rok, kdy jsem v České republice prodělala vleklé průjmové onemocnění.
Vodnatý průjem tehdy trval pětadvacet dní, celá anabáze pětatřicet. Zhubla jsem na kritických 46,5 kilogramu.
Přesto jsem na infekčním oddělení nebyla hospitalizována a nedostala jsem ani infuzi k doplnění tekutin a elektrolytů. Nikdo se mě neptal, zda netrpím nedostatkem hořčíku, který organismus při dlouhotrvajících průjmech ve zvýšené míře ztrácí spolu se sodíkem a draslíkem. Přitom všechny tři minerály hrají důležitou roli ve správném fungování organismu, včetně činnosti srdce.
Krev mi odebrali po čtrnácti dnech průjmu. Na výsledky jsem čekala doma a teprve o dalších pět dnů později, když jsem se sama domáhala péče z důvodu stále trvajícího vodnatého průjmu, mě odeslali na internu. Během mé léčby jsem neměla pocit, že by se otázkou ztráty elektrolytů lékaři zabývali, jak bych vzhledem ke svému stavu očekávala. Naštěstí mi zde konečně nasadili střevní antibiotika, která zabrala a pomohla zvládnout přemnožené bakterie.
Následující rok jsem pak věnovala tomu, abych si pomocí přísné protizánětlivé stravy dala zažívání znovu dohromady. O to více mě zasáhlo, že se podobná situace opakovala právě během dovolené v Egyptě.
Zkušenost, na kterou nelze zapomenout
Moje opatrnost vůči jednomu akciovému nemocničnímu zařízení ve větším českém městě nevychází pouze z vlastní zkušenosti pacientky.
Před lety jsem měla možnost podrobně se seznámit také s případem starší ženy, kterou její dcery přivezly do nemocnice po těžkém průjmovém onemocnění s obavou, že je silně dehydratovaná.
Obě dcery pak celý den bezmocně přihlížely tomu, jak jejich maminka čeká na jednotlivých odděleních, aniž se personálu dařilo odebrat krev ze žíly. Podle jejich sdělení nebyly žíly dobře patrné.
K odběru krve došlo až pozdě večer na jednotce intenzivní péče interního oddělení, kde byla pacientka teprve hospitalizována. Krev se lékařům podařilo odebrat až z krční žíly. Podle závěrů znaleckého posudku byl u pacientky v té době již přítomen natolik závažný rozvrat vnitřního prostředí organismu, že následujícího rána zemřela.
Znalec z oboru lékařství ve svém posudku uzavřel, že příčinou úmrtí bylo selhání vnitřních orgánů. Přímou souvislost mezi úmrtím a předchozím postupem zdravotnického personálu se však prokázat nepodařilo. Případ proto skončil se závěrem, že odpovědnost zdravotnického zařízení ani jednotlivých lékařů prokázána nebyla.
Ve mně proto zůstal mimo jiné i hluboký pocit, že u těžkých průjmových onemocnění může čas hrát mnohem větší roli, než si mnozí z nás připouštíme.
Co si z Egypta odvážím
Nechci tvrdit, že egyptské zdravotnictví je lepší než české. Takový závěr by byl příliš zjednodušující a v mnoha ohledech i nespravedlivý.
Odvážím si ale jednu velmi silnou osobní zkušenost.
Přestože jsem onemocněla v hotelovém resortu na africkém pobřeží Rudého moře, měla jsem pocit, že se mi dostalo rychlé, soustavné a účinné péče.
Právě proto ve mně tato zkušenost změnila pohled na zdravotní péči obecně. Uvědomila jsem si, že profesionalita, lidský přístup a ochota pomoci nejsou samozřejmostí ani otázkou zeměpisné polohy.
A pokud bych měla přidat jednu praktickou radu těm, kteří se do Marsa Alam chystají, zněla by velmi jednoduše: nepodceňujte cestovní lékárničku.
Mně osobně by v ní příště rozhodně nechyběl Antinal.
