Článek
V posledních měsících plní stránky novin otřesný případ malé Viktorky. Tragédie, která otřásla veřejností, opět otevřela starou známou ránu české sociálně-právní ochrany dětí. Z úst představitelů OSPODu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) nyní opakovaně zaznívá, že systém je přetížený, pracovníků je nedostatek, kapacity nestačí a jedná se o systémový problém.
Jako matka, která si prošla neuvěřitelným třináctiletým maratonem opatrovnických soudů, však musím položit zásadní otázku: Opravdu OSPOD nestíhá kvůli nedostatku kapacit, nebo proto, že mrhá svým časem a energií na absurdní mikromanagement v rodinách, kde o nic nejde, zatímco skutečné peklo mu uniká pod rukama?
Můj příběh nakonec skončil dobře - děti zůstaly až do své plnoletosti v mé péči. Třináct let soudních sporů však zanechalo zkušenost, na kterou nelze zapomenout. Byla to cesta s přehlídkou absurdit, systémové podjatosti a ignorování reality.
Špagety jako zločin proti dětské výživě
Nikdy jsem otci v kontaktu s dětmi nebránila, přestože jeho péče před rozvodem spočívala spíše v tom, že si s kluky chtěl hrát v deset večer, když už měli dávno spát a já padala únavou. Skutečný boj ale začal u soudu. Exmanžel se tehdy před starším synem chlubil, že přes jednoho z předních dětských psychologů, který byl shodou okolností nejlepším přítelem jeho kamaráda, ovlivní celé řízení.
Brzy jsem začala nabývat dojmu, že jeho slova nebyla jen planým chlubením. Následující vývoj ve mně tento dojem jen posiloval. Na chodbách soudu jsem ho vídala v družném rozhovoru s pracovnicí OSPODu. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Tato úřednice, která měla hájit zájmy mých dětí, do oficiálního protokolu z rozhovoru s nimi napsala, že jim dávám „jen“ těstoviny a brambory s rajčaty, abych ušetřila. Když jsem se pak synů udiveně ptala, jestli nemají rádi těstoviny, podívali se na mě a zeptali se, co to vůbec je. „No přece špagety,“ odpověděla jsem. „Jó, špagety, ty milujeme!“ rozzářily se jim oči. Samozřejmě, že ode mě nikdy nedostali samotné brambory s rajčaty. Špagety (nejčastěji s masovou směsí a hromadou sýra)pro ně byly svátkem. Paní z OSPODu z toho ale udělala důkaz o mé údajné neschopnosti se o ně postarat.
Korunu všemu nasadila její neohlášená návštěva v našem nově zrekonstruovaném domě, kde jsem již žila s novým manželem a naším společným třetím synem. Nabídla jsem jí čerstvě upečenou třešňovou bublaninu. Tuto drobnost do hlášení samozřejmě nenapsala. Co ale nezapomněla zdůraznit jako „významně nevhodné“, byl fakt, že oba starší kluci sdílejí jeden společný pokoj.
Past s předběžným opatřením
Boj eskaloval, když na mě otec poslal policii s obviněním, že jsem syna zbila do krve. Policisté, kteří se s komplikovanými rozvodovými bitvami setkávají často, po prověření celé věci dospěli k závěru, že situace byla jiná, než jak byla popsána v oznámení. Synovi se prostě ve vzteku spustila krev z nosu, na což trpěl. Věc proto odložili.
To ale otci stačilo k podání návrhu na předběžné opatření, kterým mi chtěl syna odebrat. Když jsem si na soudě kopírovala spis, přišla za mnou zastupující soudkyně a chladně mě upozornila, že proti tomuto předběžnému opatření se nelze odvolat. Avšak toto tvrzení nebylo správné, proti tomuto předběžnému opatření bylo odvolání přípustné. Můj současný manžel naštěstí zachoval chladnou hlavu, nenechal se zastrašit, odvolali jsme se a otcův pokus o odebrání dítěte selhal.
O tom, jaká byla realita v otcově domácnosti, nejlépe vypovídá fakt, že starší syn, který v pubertě podlehl otcově manipulaci a chtěl žít u něj, zde v čerstvých osmnácti letech vydržel pouhý měsíc. Otec ho fyzicky napadl, přesně tak, jak to dělal mně během manželství. Syn se okamžitě vrátil k nám.
Ústav jako „řešení“ a otočené posudky
Absurdita chování protistrany a rigidita systému šly však ještě dál. Když jsem byla podruhé těhotná, můj tehdejší muž si našel partnerku. Po porodu mladšího syna se podíval do postýlky a vážně mi navrhl, že by chtěl našeho novorozeného syna „adoptovat“ se svou novou přítelkyní, protože ta by si na něj jako na malinkého zvykla lépe než na toho staršího.
U soudu pak na otázku soudce, zda by se měl mladší syn umístit do ústavu, když se jako vysokoškolsky vzdělaní rodiče nedokážeme dohodnout, otec chladnokrevně odpověděl, že by to bylo řešení. Když jsem na rozdíl od své právničky trvala na tom, aby toto děsivé prohlášení soud zaprotokoloval, soudci se do toho zjevně nechtělo a formuloval to tak, aby to pro otce vyznělo co nejméně nepříznivě.
Zajímavý vývoj měl i onen posudek od exmanželova známého znalce. V první fázi řízení, kdy se rozhodovalo o obou synech, byl jeho závěr ještě jednoznačný: otec je manipulativní, narcistický a mstí se bývalé ženě přes děti. Ve druhé fázi, kdy už se kvůli věku staršího řešil jen mladší syn, byl posudek od stejného člověka natolik odlišný, že se ani nechtělo věřit, že jej psal stejný autor.
Trvala jsem na revizním znaleckém posudku, jehož závěr přesně kopíroval závěr původního posudku. Po jeho vypracování si soudce revizního znalce předvolal k výslechu a snažil se jeho výpovědí přijaté závěry „zjemnit“. Do soudní síně jsem si přizvala své příbuzné, kteří byli přítomni jako veřejnost a byli tak svědky průběhu jednání. Soudce je nemohl bez zákonného důvodu vykázat, navíc moje teta – soudkyně z lidu, ho upozornila, že jde o jednání veřejné. Díky nim tak soudní řízení konečně nabralo spravedlivější směr. A to i přesto, že mě chtěl soudce alespoň ponížit, když zde četl celý mnou napsaný emotivní příběh, čím vším jsem si během našeho jedenáctiletého manželství musela projít.
Systém, který plýtvá časem tam, kde nemá
Když dnes slyším nářky OSPODu nad tím, jak jsou personálně podhodnocení, musím se hořce usmát. Kdyby si úředníci odpustili tyto de facto zbytečné, šikanózní a formalistické aktivity, kdyby nezkoumali složení omáčky na špagety a neřešili, zda mají sourozenci společný pokoj, měli by dostatek času a kapacity zaměřit se na rodiny, kde jde dětem skutečně o život.
Pokud bude systém nadále plýtvat energií na honbu za chimérami v normálně fungujících rodinách jen proto, že jeden z rodičů umí hlasitěji křičet nebo má vlivné známé, budou případy, jako byl ten Viktorky, tragicky unikat pozornosti i nadále. Skutečným problémem proto nemusí být jen nedostatek pracovníků, ale především špatně nastavené priority a také selhávání některých jednotlivců, kteří nedokážou rozpoznat, kde je dítě skutečně ohroženo.
Tento článek není hodnocením konkrétního případu Viktorky. Je osobní úvahou o tom, jaké systémové nedostatky jsem během třinácti let opatrovnických řízení sama poznala.
