Článek
Českými médii a sociálními sítěmi se dne 1͏2͏.͏ ͏s͏r͏p͏n͏a͏ rozšířila zpráva, která by za normálních okolností měla jednoduše potěšit. Tonoucí ženě přispěchal na pomoc muž, skočil do vody, riskoval vlastní bezpečí a vytáhl ji na břeh. Díky jeho pohotovosti skončil příběh dobře.
Místo obdivu k zachránci se však část internetové diskuse brzy stočila k něčemu úplně jinému – k jeho národnosti. Ukázalo se totiž, že muž, který ženě zachránil život, byl Němec.
Když Týdeník Policie informoval o dramatické záchraně ve Varnsdorfu, v původním textu se objevila pouze informace, že ženě pomohl „cizinec“. Právě toto jediné slovo stačilo k tomu, aby se pod příspěvkem objevily dohady a předsudky ještě dříve, než kdokoli věděl, kdo zachránce vlastně je.
A právě tady je něco špatně.
Ve chvíli, kdy někdo bojuje o život, by národnost člověka, který mu přispěchá na pomoc, měla být naprosto nepodstatná. Je těžké pochopit, proč by mělo záležet na tom, zda zachránce mluví česky, německy nebo jakýmkoli jiným jazykem. Důležité je, že neváhal a pomohl.
Opravdu záleží na tom, odkud člověk přijde, když právě zachraňuje lidský život?
Paradoxní je, že někteří lidé dokážou řešit národnost zachránce, přestože kdyby se sami topili nebo se v nebezpečí ocitl někdo z jejich blízkých, nejspíš by jim bylo úplně jedno, odkud člověk, který jim přišel na pomoc, pochází.
Při čtení podobných reakcí je snadné podlehnout dojmu, že takové názory reprezentují většinu společnosti. To by ale bylo stejně nespravedlivé jako předsudky, proti nimž tento článek vystupuje. Hlasité internetové komentáře nejsou obrazem celého národa.
Češi už mnohokrát ukázali, že dokážou být mimořádně solidární. Při povodních, po tornádu na jižní Moravě i během charitativních sbírek se znovu a znovu ukazuje ochota pomáhat lidem, které většina dárců osobně nezná. Internet má však jednu zvláštnost: nejdéle v jeho prostoru ulpívají verbální stopy právě po těch nejvyhraněnějších a nejkonfliktnějších názorech.
Možná je proto důležité nenechat několika hlasitými komentáři zastínit to podstatné. Jeden člověk se ocitl v nebezpečí a druhý člověk mu bez váhání pomohl. To je celý příběh.Všechno ostatní – pas, jazyk, národnost – je ve srovnání s lidským životem druhořadé.
Tato absurdní potřeba upřednostňovat předsudky a rigidní pravidla před lidským životem nicméně v historii lidstva paralely má. Zmínit můžeme tragický příběh ze starého Siamu (dnešního Thajska) z roku 1880. Tehdejší těhotná královna Sunanda Kumariratana se s dcerkou s osmiměsíčním, ještě nenarozeným, synem topili poté, co se jejich loď převrátila na řece Chao Phraya. Kolem stály desítky poddaných a dalších lidí a přihlížely. Za neblahým skonem královny Sunandy mohl kromě laxnosti nebo víry v pověru stát tehdejší absolutní zákon, který zakazoval dotknout se jakékoliv části jejího těla. Dotek člena královské rodiny běžným člověkem byl totiž trestán smrtí. A možná právě strach z porušení tabu tehdy zvítězil nad lidskostí a mladá královna i její dcera a nenarozené dítě se kvůli němu utopily. Přestože jde o nesrovnatelné situace, obě připomínají, jak snadno mohou předsudky nebo společenská tabu zastínit základní lidskost.
Statečnost nemá státní příslušnost. Člověk, který skočí do vody, aby zachránil tonoucího, je hrdina bez ohledu na to, odkud pochází. A možná bychom si právě takové příběhy měli připomínat častěji. Ne proto, abychom se přeli o národnost, ale proto, že nám ukazují to nejlepší, čeho jsou lidé schopni.
Zdroje:
