Článek
Můžeme vůbec vyhrát?
Možná jste to už zažili. Jednoho dne, po dešti, když se oteplí a vzduch se naplní vlhkostí, tu se něco na trávníku mihne a najednou z trávníku vyletí stovky malých okřídlených tvorů. To není invaze, ale svatební let. Den, kdy se rodí nová království.
Letos v červenci nás opět zaskočili. Objevili se nečekaně, přesto pravidelně jako každé léto. Rojící se mravenčí princezny a samečci se najednou začali objevovat všude po trávníku a někteří si to zamířili vzhůru k nebi. Byl to opět ten typický letní den, kdy horko sálá i ze země. Mravenci přesně vědí, kdy přijde jejich chvíle, a tu si nenechají vzít.
Když jsem do děr začala šlapat, měla jsem chvílemi zvláštní pocit, že se mě snaží obejít, přelstít, jako by o mně už dávno věděli. Možná skutečně reagují na otřesy nebo feromony jiných členů. V tu chvíli jsem si vzpomněla na minulý rok, kdy jsem na podobná drobná rojení lila z konvice vroucí vodu. Ano, pomohlo to, trávník ale zůstal vypálený. Chtěla jsem proto najít způsob, jak žít na jedné zahradě s těmito prťavými tvory, kteří tu byli dávno přede mnou, a přitom si svůj prostor před nimi uhájit.
Život pod zemí
Mravenci nejsou jen otravný hmyz, jak si často myslíme. Je to fascinující svět, zaměřený hlavně na životní cykly, rozmnožování a organizaci, která v jejich společenství funguje dokonale. Mravenčí kolonie je jako miniaturní stát s dokonalým řádem. V jejím středu sídlí královna, která jediná klade vajíčka. Dělnice se o ni starají, shánějí potravu, pečují o larvy, čistí hnízdo a brání ho před nepřáteli. Okřídlení samečci a samečky se líhnou z larviček jen v určitém období (většinou v červenci) a jejich jediným úkolem je pářit se a založit novou kolonii. Jen jednou za rok přichází jejich chvíle.
Spolu s tisíci dalšími se vydávají na let za láskou (a smrtí), při němž se samci pokusí oplodnit samičky za letu ve vzduchu. Krátce po spáření samečci umírají. Jejich jediný úkol je „svatební let“. Je to pradávný rituál. Po něm se samci zřídkakdy dožijí dalšího dne. Samičky se po letu snesou k zemi a začnou hledat nové místo, kde založí hnízdo. V tu chvíli odhazují křídla, už je nebudou potřebovat. Nalezne-li samička vhodné místo, trávník, štěrbinu mezi dlaždicemi, pařez, zahrabe se a skryje. Některé přežijí první kritické dny, většina však ne. Jen pár šťastných a šikovných založí novou kolonii. Nová královna začne klást první vajíčka. Denně jich mohou být stovky až tisíce. Z nich se líhnou první „dělnice“, tedy její dcery — sterilní samice. Ty později převezmou veškerou péči. Starají se o královnu, aby se jí dařilo, rovněž vychovávají larvy, shánějí potravu, staví chodby, také brání hnízdo. Královna už jen plní svou mateřskou funkci. Svá mraveniště si královny hlídají a rozšiřují. Vládnout mohou klidně i 15 let.
Mraveniště, rozrostlé o chodby, zásobárny, líheň, je jako miniaturní město, které funguje bez vlády, bez přestávky, bez dovolené. Mravenci jsou navíc výjimečně chytří, přesvědčila jsem se o tom mnohokrát. Využívají vyznačené stezky, komunikují pomocí pachových látek – feromonů, spolupracují jako jeden organismus.
Proč mravenci tak milují mšice, symbióza i nadvláda
Při procházkách po zahradě jsem si začala všímat jednoho opakujícího se jevu. Tam, kde byli mravenci, byly i mšice. Na růžích, jabloních, švestkách, maliníku i ostružiníku, dokonce i na břečťanu. Sladká lepkavá medovice, kterou mšice vylučují, je pro mravence cennou potravou. Výměnou za ni chrání mšice před predátory, přenášejí je na nové listy jako živý inventář. Je to obchod, nebo spíš podřízený vztah, a zahrada se pod jejich spoluprací proměňuje ve sladké království. Mravenci si mšice chovají jako „dojnice“, jsou jako jejich pastýři. Koneckonců si to jistě všichni pamatujeme z báječných ilustrací Ferdy Mravence od Ondřeje Sekory.
Zkrátka a dobře, zbavte se mšic a mravenci se přestěhují jinam. Je to vlastně pozoruhodné, i trochu děsivé zároveň. Já každopádně začala poškozené listy spolu s mšicemi otrhávat a nechávala je ve slunci vypálit v igelitovém pytli.
Na zbylé mšice zahnízděné na neotrhaných listech a poupatech jsem zkoušela výluh z pažitky, mýdlovou vodu, vodu se sodou, olejový roztok. Kde to šlo jsem vysazovala mátu, afrikány, tymián, levanduli, sypala lógr z kávy, mletou skořici či sodu na cestičky, lila tam i ocet, zkusila jsem i vysavač. Nebo jsem jim do jejich domečků sypala křemelinový prášek s kakaem. Zkrátka jsem vyzkoušela všechny babské i jiné rady, o kterých jsem se dozvěděla. Ale ani jednou jsem neměla pocit, že jsem věc skutečně vyřešila. Pořád jsem jen hasila následky, místo abych řešila příčinu.
Mravenčí královny na zahradě. Jak se s úctou zbavit nechtěných nájemníků?
Nakonec jsem došla k jednoduché pravdě: nejdříve je třeba zbavit se mšic. Pokud nezlikviduju mšice, mravencům zůstane důvod, proč z našeho teritoria neodcházet. Nejlépe funguje postřik z vody a obyčejného Jaru nebo mýdla v poměru 1 litr vody na 1 lžíci mýdla. Přidat se prý může i pár kapek neemového oleje. Stříkám večer, když už nepálí slunce, a jen na ty rostliny, kde je to třeba a kterým to neublíží.
Když se sníží počet mšic, přirozeně ubyde i mravenců. Jejich kolonie se začínají chovat jinak, přestávají být tak aktivní.
Zneviditelnit cestičky
Mravenci si značí cesty neviditelným „vůdčím“ pachem. Když najdou něco sladkého, označí cestu. Ostatní ji cítí a následují ji, hemží se po ní jako po silnici. Stačí tyto pachové stopy přerušit a ztratí orientaci. Když je přerušíte, zmatou se. K tomu skvěle slouží ocet ředěný vodou (1:1), nasprejovaný na trávu nebo okraj záhonů. Jednou jsem si totiž všimla, jak si mravenci vedou trasu od švestky až ke dlážděnému chodníčku v přesných kličkách. Postříkala jsem trasu octem a další den byla pryč. Jako by cesta zmizela z jejich mapy. Stejně tak prý není marná kávová sedlina rozsypaná kolem hnízda či kolem rostlin, působí jako mravenčí odpuzovač. Tak jsem po kávové seanci s manželem rozhazovala lógr k mravenčím hromádkám, kolem jejich otvorů i k jejich cestičkám, kolem záhonů a stromků.
Zahradní aromaterapie proti hmyzu
Jak už jsem zmínila, začala jsem pod stromy a keře vysazovat rostliny, které jim jednoduše nevoní: mátu, levanduli, tymián a dokonce i afrikány. Kromě toho, že pomáhají proti mravencům, přitahují opylovače a ozdobí záhony.
Účinný je prý i pelyněk, ale s tím jsem žádnou zkušenost neudělala. Některé záhony je prý vhodné olemovat měsíčkem lékařským. Pomáhá nejen proti mravencům, ale i háďátkům, a navíc je krásný na pohled, stejně jako levandule i kvetoucí pažitka.
Co ještě funguje a co raději ne
Křemelina je prý účinná, mikročástice totiž poškozují povrch těla mravence. Nesmí ale zmoknout a nesmí se dostat na květy, protože by škodila včelám. Lepové pásky na stromy zabraňují výstupu mravenců ke korunám, kde chovají mšice. Ale připravte se na častější lepení. Pásky se zanášejí nejen mravenci a prachem, ale i drobnými, zahradu obývajícími, dalšími nalepenými potvůrkami. A pak tu jsou klasické věci jako je rozdrcený hřebíček, což je poněkud nákladná legrace, a pak ta skořice nebo citronová kůra – odpuzují mravence bez zbytečné chemie. Stačí nasypat kolem hnízda, na vchody a okolo rostlin. Marná není ani sušená rozdrcená levandule. Ideální je jí rozsypat do květináčů nebo trhlin v zámkové dlažbě.Dobré je prý i vápno nebo prášek z křídy. Nasypete z nich tenkou linii kolem hnízda, mravenci zásadité prostředí nesnášejí.
Co už bych nikdy neudělala? Nelila bych vroucí vodu do trávníku. Zbavíte se všeho živého včetně mikroorganismů, které půdu udržují zdravou, což asi nebude sen nás „zahradníků“.
Soužití s rozumem
Za ta léta jsem pochopila, že mravenci nejsou nepřítel. Jsou součástí přírody, a mnohdy nám i pomáhají – rozkládají organický materiál, požírají škůdce, kypří půdu. Problém začíná až tam, kde překročí hranici a začnou zahradu „ovládat“. Právě tehdy je třeba zasáhnout! Doporučuji to ale dělat s rozumem.
Vždy mám na paměti, že v některých kulturách jsou mravenci symbolem pracovitosti, pokory i kolektivní moudrosti. Jsou to jedni z nejúspěšnějších živočichů na Zemi. Žijí tu přes 100 milionů let, přežili dinosaury, doby ledové i člověka.
Největší známá mravenčí kolonie v Evropě, superkolonie argentinského mravence, dosahovala délky přes 6000 km, rozprostírala se od pobřeží od severu Itálie až po sever atlantického pobřeží Španělska. Jsou to navíc tvorové neuvěřitelní. Mohou totiž unést až 50násobek vlastní hmotnosti.
Dnes už tedy mravence nehledám ostřížím zrakem s konvicí vroucí vody. Spíš se dívám, jak se chovají, kde se usadili. Pátrám, proč právě tam. A pak hledám způsoby, jak jim to tam trochu znepříjemnit, bez ničení, bez nenávisti…
Nakonec to již není „kdo z koho“, ale je to spíš otázka rovnováhy. I mravenci, ať už s královnou anebo bez ní, na rovnováhu totiž slyší.
zdroje:
