Článek
V posledním článku o honu na čarodějnice jsem se dotkla tématu inkvizice. Pojďme se podívat blíže na tuto instituci a přerozdělování její moci.
Vznik
Slovo „Inkvizice“ je označení historického institucionálního systému vyšetřování, stíhání a následného potírání hereze, kacířství a jiných forem náboženského chování, které představuje jakoukoli podobu odchýlení se od tehdejšího standardu. Její vznik se datuje do 12. století (konkrétně pak rok 1184, kdy vydal papež Lucius III. bulu Ad abolendam, která představovala první oficiální krok směrem k organizovanému postihu herezí) jako reakce na rozšíření kacířských hnutí a jejím hlavním cílem bylo udržování jednoty a ortodoxie katolické církve.
Inkvizice původně vznikla z iniciativy hrstky biskupů, následně ale byla centralizovaná pod autoritu papeže, což umožnilo její velmi rychlý vývoj v různé inkviziční systémy po celé Evropě, včetně Španělské inkvizice, Portugalské inkvizice a Římské inkvizice. Inkvizice ve svém širším slova smyslu se vyznačovala velmi brutálními metodami vyšetřování a výslechů, které často zahrnovaly mučení obviněných. V případě prokázání viny obviněného zahrnulo jeho potrestání jak setnutí končetin, propadnutí celého majetku církvi, tak i popravy – nejčastěji pak upálení na hranici. Inkvizice velmi narušila vnímání katolické církve mezi lidmi, vyvolávala strach a teror, což znamenalo dlouhodobý dopad na náboženskou svobodu a toleranci v Evropě.
V průběhu 13. století se však rozvinula i světská inkvizice, jako například Španělská inkvizice, která měla podporu a autoritu místních vlád.
Světská versus církevní
Jak je zmíněno výše, centralizace inkvizice předznamenala její další rozvětvení. Od 13. století začaly vznikat její centralizované uskupení v jednotlivých státech, která spadala pod moc světskou. Jedním z důvodů jejího vytvoření byla absolutní kontrola monarchie nad mocí v jednotlivých zemích. Bylo to výhodné pro obě strany, náboženská inkvizice úzce spolupracovala s tou světskou a předávali si mezi sebou kompetence. Například v případě Španělské inkvizice byla církevní inkvizice podporována a spolupracovala s vládními úřady. V některých případech světská inkvizice přebírala záležitosti od církevní inkvizice, neboť měla silnější mocenskou a právní autoritu.
Rozsudky
Církevní inkvizice obvykle popravy neprováděla. Po vynesení rozsudku smrti bylo zcela běžné, že předala kompetence moci světské a ta dílo dokonala. Bylo to především proto, že pod světskou moc spadala armáda a mocenská autorita oprávněná k provádění trestu smrti. Církevní inkvizice byla především moc soudní, tudíž rozsudky vynášela. Nicméně je důležité podotknout, že byly případy, kdy církev do poprav přímo zasahovala. Jednalo se například o popravy upálením, kdy bylo zcela běžné, že byli přítomni zástupci církve, kteří dohlíželi na její správný průběh.
Jak si církev omlouvala své jednání?
Inkvizice si Ježíšovo učení o „nezabiješ“ a o míru a lásce k bližnímu svému vykládala v rámci kontextu boje proti herezi a zachování náboženské ortodoxie. Byla přesvědčena, že jejich činnost slouží vyššímu náboženskému cíli a ochraně pravé víry. Přestože tato učení zdůrazňují hodnotu lidského života, inkvizice se snažila nalézt v bibli oporu pro své jednání.
Existovala některá teologická vysvětlení, která inkvizice používala k ospravedlnění svých metod:
1. Obrana pravé víry: Inkvizice se považovala za strážce pravé víry a udržovatele náboženské ortodoxie. V jejich chápání byli heretici považováni za hrozbu pro spásu duší a pro stabilitu společnosti. V rámci této perspektivy bylo považováno za legitimní a nutné bojovat proti herezi, i když to zahrnovalo tvrdé metody.
2. Boj proti duchovnímu zlu: Inkvizice vnímala herezi jako zjevení duchovního zla a démonického působení. V rámci této představy bylo považováno za nutné a legitimní odstranit tuto hrozbu a zachránit duše lidí před omyly a zavedením do hříchu.
3. Poskytování možnosti pokání: Inkvizice tvrdila, že jejím cílem je odhalování hereze a její potlačení, ale také dávat obviněným možnost pokání a návratu ke katolické víře. Považovala svoji práci za pastorační a jako úsilí o spásu duší, i když to mohlo zahrnovat tvrdá opatření.
Uznání chyb
Církev se průběhu let distancovala od brutality, která se vyskytovala v období inkvizice. V 19. století, během období, které je známo jako náboženská obroda došlo k odsouzení praktik církevní inkvizice. Papež Pius IV. Vydal v roce 1869 *encykliku*, ve které odsoudil formy stíhání kacířství jako nekompatibilní s moderním světem. Dále pak ve 20.století, po Druhém vatikánském koncilu (1962-1965) byla zahájena diskuze o mnoha aspektech církve, včetně jejích historických hříchů a chyb. Byly vyjádřeny omluvy a lítost za násilí spojené s působením církevní inkvizice.
Závěrem
Před historickými chybami je jednoduché zavírat oči, jsem ale toho názoru, že to vede lidstvo k jejich neustálému opakování. Žádný aspekt života tak nedokonalého tvora, jakým je člověk nemůže být černý ani bílý. Stejně jako jednotlivec tak i jednotlivá uskupení, a nakonec společnost činíme řadu chyb. Pravdou je, že nelze zmínit pouze to nejhorší období bez zdůraznění také pozitivních stran, které nám církev přinesla.
Církev historicky hrála klíčovou roli v rozvoji charitativních aktivit v péči o chudé, nemocné a potřebné. Církev je předchůdcem sociálního zabezpečení a lidské solidarity. Byla významným šiřitelem vzdělanosti a jejího uchovávaní. Přispěla k rozvoji kultury, architektury a umění.
*Encyklika je oficiální dokument, který vydává papež katolické církve. Je to forma apoštolského listu, který obsahuje učení, pokyny, výzvy nebo výklad víry a mravů. Encykliky mají formu dlouhých dopisů a jsou určeny věřícím katolické církve*
Zdroje: https://www.dejepis.com/svata-inkvizice/ https://plus.rozhlas.cz/radila-inkvizice-i-v-ceskych-zemich-jak-bylo-doopravdy-7609385 https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/28007/1/DP-Marie-Churanova-Stredoveka-inkvizice.-Vznik-vyvoj-a-charakter.pdf https://www.memento-historia.cz/clanek/283/skutecne-byla-tak-kruta-poznejte-historii-svate-inkvizice
