Článek
Vývoj ruské politiky aneb z totality do totality
Pro pochopení mentality obyvatel jakékoli země je velmi důležité pochopit také jejich historii, kulturu a prostředí, v němž vyrůstají a v němž se pohybují. Ruská říše sice sahá „pouze“ do 18.století (respektive 1721, kdy byl Petr I. Veliký korunován jako první ruský císař) ale její historie sahá mnohem hlouběji. V raných středověkých dobách se na území dnešního Ruska nacházely různé slovanské kmeny. V 9. století se v oblasti vytvořil raně středověký stát, dnes známý jako Kyjevská Rus, který byl založen Vikingy jako základ pozdější ruské říše. V průběhu století ruská říše neustále rozšiřovala své území a zahrnovala mnoho zemí v Evropě a Asii, jako například Ukrajinu, Bělorusko, Polsko, Finsko, Kazachstán a Mongolsko. Ruská říše existovala až do VŘSR v roce 1917, kdy byla svržena. Během existence RŘ vznikla v daném území řada velkých děl, země se kulturně pohybovala neustále dopředu. Ekonomicky a hospodářsky byla ale situace dlouhodobě neudržitelná. Ruská říše byla velice rozlehlá, nicméně moc, stejně jako bohatství bylo soustředěno do hrstky obyvatel říše. Industrializace se rozvíjela velmi pomalu a chudá maloměsta a vesnice byla živena pouze ze zemědělství, které na obživu nestačilo. Po celé Evropě vznikaly nové politické režimy a staré struktury se pod náporem touhy po změně rozbíjely. Mikuláš II. se po smrti svého otce rozhodl tyto změny ignorovat a následovat učení, které mu bylo od dětství vštěpováno. Pokračoval tedy dál v autoritářském režimu svého otce a odmítal jakoukoli formu demokracie. Již v polovině 19. století se ozývala řada hlasů, které volaly po změně.
První zmínky o postupné změně režimu se objevovaly v 19. století v souvislosti s některými mysliteli a aktivisty, kteří se snažili zlepšit životy chudých lidí. V roce 1848 vzniklo dílo jménem „Komunistický manifest“, který popisoval sociální a politickou situaci v Evropě a navrhoval řešení v podobě komunistické revoluce, aby se ukončilo vykořisťování dělníků a uskutečnila se spravedlivá společnost. Tento manifest byl přelomový a měl zásadní vliv na světové dějiny. Marx a Engels ovšem nebyli prvními významnými teoretiky socialismu a komunismu, tyto myšlenky se objevovaly již dříve v mnoha různých podobách, můžeme jmenovat například Roberta Owena, Henriho de Saint-Simona nebo Charlese Fouriera. Nicméně, první skutečně socialistickou organizací v Rusku se stala „Liga pro osvobození pracujících“, která byla založená v roce 1876. Tato liga dokázala propojit skupiny radikálů v Rusku, kteří se snažili bojovat proti carskému režimu a zlepšit tím život chudým dělníkům a zemědělcům. Tato liga se dělila na několik frakcí, z nich jedna byla socialistická, ta měla vliv na další socialistické organizace, které později v Rusku vznikaly.
Po celé Evropě se myslitelé a aktivisté snažili hledat nové cesty, které by vedly ke všeobecné spokojenosti. Monarchie i moc v rukou jednotlivců začala být ostře kritizovaná a vznikaly tak organizace a hnutí, které se jí pokoušely vymezovat. Ruská říše v tomto ohledu nebyla odlišná od zbytku Evropy. Konečné změně režimu přispěla první světová válka, která dramaticky zhoršila hospodářskou situaci v zemi. 25. října 1917 proběhla Velká říjnová revoluce (dále jen VŘSR), která měla za následek změnu politického režimu, hospodářské i ekonomické reformy i nové kulturní směřování. Tato revoluce neproběhla bez komplikací, bolševici se snažili násilím i různými restriktivními prostředky utlumit veškeré hlasy oponentů, což vedlo k občanské válce, která skončila v roce 1922. V tomto roce byla podepsána dohoda mezi bolševickou vládou a opozičními silami, které přijaly název „bílá armáda“ (Bílá armáda bylo označení, které mělo původ v uniformách vojáků opozičních sil, kteří nosili uniformy bílé nebo jinak světlé). Tyto opoziční síly byly tvořeny především monarchisty, liberály, konzervativci apod. Snažily se získat podporu ze zahraničí, což se jim podařilo. Navzdory tomu nebyla „bílá armáda“ schopna porazit armádu bolševickou, která měla podstatně větší převahu. Občanská válka tak skončila v roce 1922 a výše zmiňovaná dohoda mezi bolševickou vládou a opozičními silami umožnila vznik Sovětského svazu, který zahrnoval kromě Ruska i další republiky. Po skončení občanské války se celý Sovětský svaz potýkal s řadou dalších problémů. Probíhaly zde snahy o industrializaci a kolektivizaci zemědělství, což vedlo k dalším konfliktům s rolníky. Zároveň se země potýkala s problémy ideologickými, což vedlo k čistkám, represím a potírání veškerých opozičních hlasů i hnutí.
Také kultura se po roce 1917 vyvíjela zcela odlišným směrem a v podmínkách nové, socialistické společnosti. V prvních letech po VŘSR, v období ruského avantgardismu, docházelo k rozkvětu uměleckých směrů jako byl futurismus, konstruktivismus či suprematismus. Umělecké směry nejrůznějšího druhu se začaly stávat prostředkem pro osvětu a vzdělávání lidí o nové společnosti. Po nástupu Stalinismu ve 30.letech se snažil režim kontrolovat uměleckou tvorbu a umělci byli nuceni přizpůsobovat svou tvorbu ideologii režimu. Například v roce 1934 byla zrušena Asociace proletářských spisovatelů a v roce 1936 proběhly slavné moskevské procesy, během kterých byla odsouzena a popravena řada významných kulturních osobností.
Ruská společnost tak byla od roku 1917 pod vlivem autoritářského režimu stejně, jako tomu bylo za Ruské říše. Jakékoli opoziční hlasy byly umlčovány a tvrdě trestány. Kultura byla podřízena ideologii a fungovala jako propagandistický prostředek. Propaganda byla velmi důležitým nástrojem v rukou komunistické strany a bolševické vlády. Měla za úkol šířit ideologii marxismu-leninismu a podporovat komunistickou vládu. Byla využívána různými způsoby, jako tiskem, rozhlasem, filmem, literaturou a řadou dalších médií. Během 20. let a 30. let minulého století byla v Sovětském svazu podporovaná myšlenka „socialistickému realismu“, který byl oficiálním uměleckým stylem. Tento styl měl zobrazovat skutečný život a práci lidí a byl podporován vládou jako cesta k budování nové společnosti. V 50. letech se propaganda soustředila na budování kultu osobnosti Stalina, který byl vyobrazován jako „otec národa“.
V minulém století nebyla taková možnost cestování ani rychlého přenosu informací, obzvláště ne pro běžného obyvatele, který měl velmi skromný život. Ruská společnost prošla řadou velmi dramatických změn. Socialismus byl schopen nabídnout jistou útěchu v nelehké době, válkou poznamenané a chudé zemi. Iluze jednoty a soudržnosti, kdy jediným pravidlem je rovnost. Socialismus byl schopen nabídnout ideál společnosti, ve které mají všichni rovné šance a mají zajištěno základní přežití bez ohledu na jejich socioekonomické pozadí. Socialismus také vyvolával iluzi, že kolektivní řízení je účinnější a spravedlivější než způsoby vládnutí, ve kterých se moc koncentruje do rukou omezené skupině lidí. Tyto dojmy, které vyvolával socialistický režim v kombinaci s velmi silnou propagandou, žádným přístupem k informacím zvenčí a silným autoritářským režimem dal vzniknout společnosti, kterou známe dnes. Samozřejmě socialismus v historii nikdy nefungoval kolektivním řízením. Moc byla vždy založená na centralizované kontrole a autoritářském stylu vládnutí, kde se moc koncentrovala do velmi úzké skupiny vůdců. Stalinistická éra byla charakterizována masivním utlačováním opozice, politickými čistkami, násilnými represemi a kontrolou nad ekonomikou a společností. Tyto informace neměly šanci prosáknout do širšího (vnitřního) kruhu společnosti. Opozice byla zcela zakázána a jakákoli kritika režimu nebyla dovolená. V minulosti se v Rusku objevila řada čelních politických představitelů, kteří se pokoušeli zemi demokratizovat a přivést na prozápadní politiku. Tito představitelé byli v Rusku silně kritizováni, a nakonec donuceni k rezignaci.
Rusko je největší zemí na světě, jeho rozloha je přibližně 17,1 milionu km². Zahrnuje 11 časových pásem a rozkládá se na dvou kontinentech, tedy Evropě a Asii. Hranice Ruska sahají od Baltského moře na západě až po Tichomoří na východě, a od Arktidy na severu až po Kavkaz a Kazachstán na jihu. Toto území je známo jako Ruská federace. Skládá se z 85 subjektů, včetně 22 republik, 9 krajů, 46 oblastí, 4 autonomních okruhů, 1 autonomní oblasti a 2 měst s federálním významem (Moskva a Sankt-Petěrburg). Celková rozloha Ruské federace je přibližně 17,1 milionu km². Hlavou Ruské federace je Vladimir Putin. Samozřejmě mají jednotlivé subjekty své vlastní politické představitele, kteří jsou voleni. V Rusku jsou opoziční politici často vystaveni různým formám politického tlaku, včetně zákazů, vyhrožování, šikanování, a dokonce i násilí. Tyto praktiky omezují svobodu projevu a svobodu shromažďování a omezují možnosti opozice účastnit se volebního procesu. Přesto se v posledních letech objevily snahy opozičních sil získat větší podporu a mobilizovat voliče. Někteří opoziční politici se snaží kandidovat v komunálních volbách a regionálních volbách, kde mají větší šanci uspět a získat větší politickou váhu. Další opozice se snaží šířit své poselství a organizovat protesty a demonstrace. Z historického kontextu je tedy logické, že obyvatele Ruska, kteří žijí ve velmi chudých a skromných podmínkách, vyrůstají na propagandě, kterou jim vštěpují jejich rodiče, čelní političtí představitelé i média, a zároveň mají velmi omezené možnosti, jak se dostat k objektivním informacím. Odmítají připustit, že jejich svět tvoří iluze.
Pokud chce Vladimir Putin udržet svou říši v této podobě, obávám se, že si zvolil nejlepší možný způsob. Optimálním řešením pro stabilní situaci ve světě i pro ruské obyvatele by bylo rozdělení Ruska na malé části, vytvořily by se tak malé suverénní státy, které by nepodléhaly vlivu Ruské federace a moc by byla centralizována do rukou demokraticky zvolené vlády jednotlivých, nových států. Je těžké předpovědět, jak by se změnila mentalita ruského obyvatelstva, pakliže by se Ruská federace rozpadla. Jistě by se jednalo o zásadní mezník, který by ovlivnil svět ekonomicky i politicky. Změna hranic a politických struktur na území Ruské federace by vedla zprvu k mnohým negativním vlivům ve sféře hospodářské, politické, sociální i kulturní, zároveň by mohla ovlivnit pocit národní identity i národní příslušnosti u ruských obyvatel (který je formován od nepaměti). V minulosti už Ruská federace procházelo obdobím rozpadu, a to práce v období pádu Sovětského svazu (1991). Tento proces vedl k vytvoření nových států, jako je Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán a další. Zároveň v té době procházelo Rusko řadou velmi složitých výzev. Stejně jako v zemích bývalého východního bloku proběhla v 90. letech v Rusku masivní privatizace státního majetku, která byla doprovázena obviněními z korupce a neprůhlednosti. Mnoho Rusů se cítilo podvedeno a nespokojeno s tím, jak se majetek země dostal do rukou oligarchů. Následně došlo k ekonomické krizi, která způsobila masivní nezaměstnanost, inflaci a chudobu. V 90. letech Rusko bojovalo s povstalci v Čečensku a dalších regionech Severního Kavkazu. Konflikty způsobily obrovské množství obětí a mnoho Rusů se cítilo frustrováno neustálým napětím v této oblasti. Nemůžeme tedy ani předpokládat, jak by vypadalo nové politické uspořádání v jednotlivých zemích, je ale téměř jisté, že případná změna a rozložení moci do jednotlivých subjektů by znamenala velmi obdobný vývoj, jaký probíhal v jednotlivých zemích po rozpadu východního bloku.
Dalším velmi důležitým faktorem je skutečnost, že Ruská federace má velmi silného strategického partnera v podobě jedné z nejsilnějších ekonomických subjektů světa, kterým je Čína. Rusko a Čína mají velmi silný vztah, který se v posledních letech ještě více prohloubil. V současné době se oficiálně označují jako komplexní strategické partnerství. Mezi hlavní faktory, které k neustálému upevňování vzájemných vztahů patří je například politická spolupráce, kdy spolu vzájemně tyto země spolupracují na různých politických otázkách a obě země se snaží hájit své zájmy v mezinárodních organizacích, jako je například OSN. Spolupracují také na řadě regionálních otázkách, mezi které patří situace na Korejském poloostrově nebo situace v Afghánistánu. Spolupracují také v rámci společných armádních cvičení a prodávají si navzájem vojenské vybavení. Mají shodné obchodní cíle a jejich vzájemný obchod se výrazně zvýšil roce 2020, kdy dosáhl hodnoty 107 miliard dolarů. Shodují se také v některých zahraničněpolitických otázkách, jako například v odporu k americkému vlivu v Asii nebo v odporu k nárokům některých evropských zemí na východní Evropu. Existuje samozřejmě také řada kontroverzí kolem jejich vzájemného vztahu, mezi které patří nerovnováha v obchodních otázkách. Čína má značný obchodní přebytek, což znamená, že Čína výrazně více exportuje do Ruska. Naopak ale mnohem méně importuje, což může vést k nerovnováze v ekonomických vztazích a riziku závislosti Ruska na čínském hospodářství. Nebo naopak může docházet ke kompenzaci jinými způsoby, například politickou podporou. Také se zde nabízí otázka ohledně jejich zájmů ve výše uvedených regionálních konfliktech, které v závěru mohou vést k napětí v bilaterárních vztazích. Důležité také je územní rozdělení týkající se sporů o hranici v oblasti Dálného východu. Faktem ale zůstává, že Čína je pro Rusko nejsilnějším strategickým partnerem. Pro Čínu je to naopak Rusko. Prozatím neexistuje možnost, aby z potenciálního rozpadu Ruské federace jakkoli Čína těžila. Samozřejmě by to mohlo znamenat, že získá jisté územní celky, na straně druhé by to pro ni nebylo dlouhodobě ekonomicky výhodné. Takto má Čína silného partnera na Východě, který brání prosazování amerických vlivů a potenciálnímu ohrožení vlivu Číny, vedle toho jí plynou ze vzájemného vztahu ekonomické výhody.
V závěru, existuje velmi malá pravděpodobnost, že se Ruská federace rozpadne. Má velmi dlouhou historii a tradici, je zde silná vazba na ruskou kulturu a identitu, která posiluje pocit jednoty mezi ruskými občany. Je také složená z řady etnických a jazykových skupin, které jsou podporovány ústavním právem na sebeurčení a zachování vlastní kultury a jazyka (zde se ovšem objevují další kontroverze v souvislosti s tím, jak je právo uplatňováno v praxi. Některé etnické skupiny se několikrát bouřily kvůli tomu, jakým způsobem jsou jejich práva porušovány, především pak v oblasti vzdělávání a zaměstnání). Dále je v Rusku federální systém, který umožňuje regionům určitou autonomii, což snižuje napětí a pocit nespravedlnosti mezi různými regiony. V neposlední řadě je to také silný vliv vlády, která má kontrolu nad všemi oblastmi společnosti. A závěrem je to právě „strategické partnerství“ s Čínou, která má z partnerství značné výhody, které se netýkají pouze ekonomické stránky ale především té politické.
Zdroje:
https://www.dejinyevropy.cz/
https://www.zemepis24.cz/staty/rusko
