Omluva sněhovým vločkám. Aneb svět na rozhraní

Termínem „sněhové vločky“ je často nazývána mladá generace pro svou křehkost a slabost. Toto pojmenování je ve skutečnosti prosakujícím flastrem na další společenské ráně, a to ráně generačního rozporu. Snahou následujících řádků bude podívat se na tento rozpor z širšího úhlu, a to i směrem k nějakému přemostění. A začnu omluvou. Ostatně je avizovaná v samotném názvu článku.

Vrhli jsme vás do světa, o kterém jsme vám tvrdili, že není součástí dějin. Do světa, o kterém jsme prohlásili, že je první po historii. Do světa bez válek a toxických ideologií, do světa, ve kterém všichni sdílí společné hodnoty založené na solidaritě, porozumění, ochotě k dialogu, do světa, který se definitivně odpoutal od zla předchozích století, do světa, který bude už jen a jen lepší. Lhali jsme vám.

Zakleli jsme vás do našeho snu, použili jsme vás jak pokusné králíky vypuštěné mezi dravé šelmy s bláhovou a sebeklamnou nadějí, že se stane zázrak. Budiž nám jedinou omluvou, že jsme si opravdu přáli, aby se stal.

Naprosto bezelstně, nevinně a bezbranně jste nám uvěřili. Pár let se nám, i za pomocí sociálních sítí a nekonečných možností zábavy, dařilo tuto iluzi bránit před dotírající realitou. Blížila se nejdříve z dálky. Afghánistán, Irák, Sýrie – who cares. Podařilo se nám dokonce zamlčet skutečnost, že se zmíněné události odehrávají na stejné planetě, jakou obýváme i my. Byla to jen anomálie ve světě, který s tím naším neměl nic společného. Se světem nekonečných možností, jehož hodnoty v brzké době beztak budou univerzální. Místo toho, abychom vás učili o tom, jak je celý svět propojený, jak jedna událost ovlivňuje sled událostí dalších, jsme vás učili o láčkovcích a době kamenné. Tam je totiž vše již pěkně uspořádané a jasné. I pozdější historii jsme vám prezentovali jako úhlednou tabulku s daty bitev, které přece nakonec všechny směřovaly jen k tomu, abychom se my mohli ocitnout ve světě, který je oddělen od Platonského světa idejí již jen hebkou, průsvitnou záclonkou.

Továrny, doly, otrockou práci jsme vystěhovali z dohledu na druhý konec světa a její produkty jsme zabalili do voňavých kávových kapslí, regálů s levným oblečením a do displejů přístrojů, které 24 hodin denně každého přesvědčovaly o tom, jak je svět báječným místem k životu, plným úspěchu, ocenění a nikdy nekončících příležitostí k seberealizaci.

Avšak nakonec to byla historie, která řekla své – who cares (je to její bazální vlastnost) a s lehkostí vykopla dveře od našeho iluzorního ráje. Anexe Krymu, covid, napadení Ukrajiny, vraždění matek s dětmi v zemi, kterou jistě mnozí z vás znali i osobně a v neposlední řadě řádění jednoho šílence přímo ve vašich školních lavicích. A zatímco my jsme mohli v takovou chvíli vytáhnout ze sklepů svá zaprášená brnění, která nám poskytla doba, ve které jsme vyrůstali, vy jste se ocitli mezi dravými posly dějin zcela bezbranní. Abychom ukryli naši vinu, začali jsme vám posměšně říkat – sněhové vločky.

Žádná omluva to už nespraví, ale přesto se omlouvám.

Mapy, které jste dosud používali, je možné hodit do kamen. Bez map je ale člověk ztracený a dezorientovaný. Žádná shůry daná intuice orientaci v mnohovrstevnatém, komplexním a dynamickém světě dnešních dnů nezprostředkuje. Pokusím se vám v následujících řádcích nabídnout způsob, jak najít a vytvořit mapu novou. Vy samotní zůstaňte, jací jste, nenechte si vzít to, co je výsledkem vaší zkušenosti, nenechte si vzít vaše sny a nenechte si vzít vaši citlivost a otevřenost. Jen, mohu-li to žádat, najděte odvahu přijmout modrou pilulku. Neo, když se probudil ze snu Matrixu, se neocitl v žádném krásném a ideálním světě. Ba co více, ocitl se tam nahý, slabý a bezbranný. A to přes to, že to byl svět, kde číhalo nebezpečí za každým obzorem, svět, kde mohlo být během vteřiny všechno jinak. Byl to však svět skutečný. Tak co? Červenou, nebo modrou?

Pokud jste si vybrali pilulku modrou, žádnou nabídku pro vás nemám. Lží a falešných příslibů již bylo dost. Pokud jste sáhli po červené, zde je pár hintů, jak nezabloudit v králičí noře. Než se vydáme dále, myslete po celou dobu na to, že Morfeus na Nea, když ho učil, ve skutečnosti nikdy nemachroval, i když to tak mohlo občas vypadat. Vše, co dělal, bylo motivováno jedinou snahou. Vybavit Nea znalostmi a dovednostmi, které považoval ve světě, ve kterém se Neo ocitl, za základní a zásadní pro přežití. Protože bez nich by Neo nemohl jednoho dne svého učitele přerůst a posunout svět o kousek dále. Ničím jiným nejsou motivovány ani snahy mé.

Hned z kraje jedna těžkost. Ani ten stručný návod k použití, který se vám pokusím nabídnout, nelze vyjádřit jednoduchým memem, nebo na pár řádcích v příspěvku na sociálních sítích. Jeho pochopení si žádá trošku hlubší soustředění, čas a neobejde se bez patřičného uchopení celého kontextu. Bude tedy vyžadovat nějaké to kognitivní nepohodlí. Hladinu dopaminu a oxytocinů také pravděpodobně moc nezvýší, a pokud, tak až na konci cesty. I to je atribut světa červené pilulky.

V části omluvy jsem zmiňoval fenomén vymknutí se z času, historie. Této iluzi, kdy máme tendenci hodnotit a chápat společenské jevy bez jejich historických návazností, se říká ahistorismus. Je v tom trošku civilizační nadutosti, která nám poskytuje pocit výjimečnosti, trošku pohodlnosti a v současné době i jistého ideologismu, který adoruje myšlenku bytí tady a teď způsobem, který z nás dělá na skutečný život nepřipravené negramoty. I proto bude naše stručná mapka mapou časoprostorovou.

Každé teď je výsledkem přediva minulých teď. To znamená, že v každém teď neožívá nějaké odnikud vypadlé novum, nýbrž jen nově variovaná historie. Tato skutečnost není jen nějakým banálním filozofickým konstatováním. Nese s sebou totiž jednu zásadní konsekvenci. Pokud chceme opravdu poznat, kde nyní jsme, v jakém světě nyní žijeme (a to je přesně ona mapa skutečnosti), musíme znát historické souvislosti, a to nikoliv ve smyslu znalostí toho, co se událo a zmizelo kdesi v minulosti, ale ve smyslu toho, co žije a tvoří současné teď! V tomto typu poznávání bohužel láčkovci nehrají zrovna významnou roli. Pokud neznáme (a znalost nerovná se schopnost vyjmenovat významná data), jakým způsobem a na základě čeho se formoval svět alespoň od druhé světové války, naprosto nemáme šanci chápat současnost v nějakých širších souvislostech. To má hned několik důsledků. Prvním z nich je, že v okamžiku ztráty orientace máme tendenci hledat rychlá a jednoduchá řešení. Dopadneme však stejně jako řidič kamionu zakleslý pod železničním mostem jen proto, že mu právě tudy navigace ukazovala nejkratší cestu k cíli. To, že jsme závislí na navigaci s sebou nese ještě větší nebezpečí. Nikdy totiž nevíme, za jakým účelem a kdo, danou navigaci naprogramoval. To, co se na začátku může zdát jako funkční zkratka, může končit třeba vztyčenou pravicí na zaplněném náměstí. Když přestaneme být tak domýšlivě ahistoričtí, uvědomíme si, že to není žádná metafora. Zkrátka pravděpodobnost toho, že se staneme užitečnými idioty, se neznalostí souvislostí zvyšuje prakticky exponenciálně. No a ve finále – závislost na navigacích není ničím jiným, btw. jako jakákoliv jiná závislost, než ztrátou svobody. Tedy přesně toho, co je pro každého mladého člověka tou fundamentální hodnotou. Svoboda v tomto kontextu je totiž znalost. Vyžaduje trošku více, než koupit letenku a odletět na prázdniny do Thajska. Vyžaduje úsilí a také odvahu. Odvahu poznávat svět takový, jaký je (což s sebou velmi často nese více otázek než odpovědí), odvahu polknout červenou pilulku. To, že tomu tak je – a opět jsme u toho, jak je přítomnost variací historie – si uvědomovali lidé dávno před námi. Již Kant zdůrazňoval své: Sapere aude! (Odvaž se vědět) a dávno před ním, jinými slovy, zdůrazňovali to samé velcí duchové renesance či antiky.

Znalost historických souvislostí nás také zpokorní. Jen uvědomění si prostého faktu, že skutečnost, že jsme mohli strávit tolik let v míru a prosperitě, stojí na hrobech milionů mrtvých, na rozhodnutích typu kobercové bombardování Berlína či Drážďan, nebo třeba na svržení atomové bomby, nám naší tendenci dívat se na dění kolem nás pouze černobílou perspektivou dobrého a zlého dost obrousí. Zde se dostávám k jedné konkrétní radě. Jste poslední generací, která má ještě alespoň minimální šanci setkat se s pár pamětníky této části historie. Vyhledejte tuto možnost. Setkání s živým člověkem, který hrůzy světové války zažil, je mostem, který má tu moc pomoci nám na jiné než intelektuální úrovni pochopit a prožít skutečnost živé minulosti v naší přítomnosti.

O rozbití iluze ahistoričnosti by šlo hovořit mnohem hlouběji. Mohli bychom do našich úvah zapojit i budoucnost a nahlédnout tak přítomnost jako evokování přediva minulosti v tváří tvář novým, potenciálním budoucnostem. Dostali bychom se dokonce k tomu, že rozbití iluze ahistoričnosti je zásadním předpokladem i pro poznání sama sebe. Protože jsme sice biologickými dětmi svých rodičů, ale stejně tak jsme i dětmi společnosti a doby, ve které vyrůstáme. Jak k tomu trefně podotýká skvělý historik Timothy Garton Ash: „Lidé jsou vždycky vedeni smíšenými motivy. Podvědomě v sobě odrážíme ducha doby i místa, kde jsme vyrůstali. Trvá roky, než odhalíme skryté důvody, které zapříčinily naše jednání.“ Rád bych ale alespoň letmo zabrousil do dalších, důležitých chodeb králičí nory, a tak téma iluze ahistoričnosti opustím. Před tím však doporučení druhé. Pokud byste měli přečíst jen jednu knihu, ze které je možné pocítit a nahlédnout hloubku toho, co tady naznačuji, a objasnit mnoho slepých míst ve vašich mapách, tak právě nyní vyšla v českém jazyce kniha Evropa, náš domov výše zmíněného historika Timothy Gartona Ashe. Bude vás bavit. Rozhodně není nudným výčtem historických dat. Naopak, je jakýmsi stopařovým průvodcem naší minulostí od druhé světové války, po naprosto konkrétních vláknech, které formovaly, a stále v ní žijí, naši přítomnost.

Výše zmíněný autor si do svého zápisníku v osmdesátých letech, poté co se vrátil do tehdejšího Západního Německa z jedné ze svých mnohých cest do východního bloku, poznamenal: „Já pracuju ve společnosti, kde jako spisovatel můžu všechno, avšak na ničem nezáleží, zatímco čeští spisovatelé, které jsem potkal v Praze, nemůžou nic, avšak záleží u nich na všem.“

Dlouho před tím, než jsem četl tyto řádky, jsem si z jedné diskuse na téma dnešní mladé generace poznamenal já sám: Když si student střední školy ještě v roce 1988 nechal píchnout náušnice, nebo obarvil vlasy, okamžitě si toho někdo všiml a začal to řešit. Ať to byli učitelé, nebo policie, která ho začala často legitimizovat. Tzn. jeho vyhranění bylo „oceněno – vyslyšeno“ a on mohl pracovat s tím protitlakem. Na živo vážit, co mu stojí a co už ne za pocit svobody atd. Je to obdoba nastavování hranic v dětství. Automatická formativní záležitost byla tehdy tvořena i všudypřítomnými zákazy – tohle se nesmí, tudy se nesmí. I o tyto hrany se člověk mohl formovat. Dospělí, rodiče, s námi naše starosti vůbec neřešili. Dnešní mladí tuhle šanci nemají. Dokud nespáchají něco opravdu ohavného, nebo se nestanou superstar, nikdo si jich nevšimne. Je zkrátka obtížné být viděn – což je v tomto případě druhá strana mince vyhrazení – a to vše ještě ve světě, který nám tvrdí, že je viděn naprosto každý a neviditelní jsou jen lůzři.

Do třetice k tomu samému vzpomeňme Shakespearovo: „Sladké jsou plody protivenství.“ Nic z výše jmenovaného nemá být romantickým sentimentem. Ta doba byla strašná, nechtěli byste v ní žít, a pokud vám někdo říká, že ano, vězte, že lže. Nicméně pokud jste měli štěstí, jako plus minus můj ročník, mohla ta doba být důležitou formativní zkušeností, která nestačila člověka zlomit, protože včas skončila. V jistém slova smyslu jsme to měli opravdu jednodušší. Bylo snadné pochopit a konfrontovat se s tím, kým jsme, kde jsou naše hranice svobody a nesvobody. Bylo snadné podrobit své ideály, touhy, sny testem reality, bylo lehké zjistit, co jsme ochotni obětovat. Vy jste, kvůli způsobu, jakým jste byli vychováváni, tuto možnost neměli. V dobré víře za vás bojovali vaši rodiče už na pískovištích, organizovali vám čas, vše bylo dosažitelné. Když ne hned, tak zítra, či pozítří. (generalizuji, vím, a určitě se najde velké množství výjimek)

Stále více psychologů se přiklání k názoru, že jednou z příčin stavu, který nedávno kvantifikoval Národního ústav duševního zdraví (u žáků devátých tříd základních škol potvrdil 40 % dospívajících dětí vykazujících symptomy střední nebo těžké deprese a 30 % hlásí projevy úzkosti), je právě absence těchto formativních zkušeností, které následně vyúsťují do neschopnosti se konfrontovat s životními těžkostmi a výzvami.

Dobrou zprávou v tomto ohledu je, že nikdy není pozdě. Ano, jde to hůře, startovací pole může být plné překážek, couvání, zastávek na odpočinek, ale jde to. Ba co více, současné probuzené historické vzedmutí to po lidech, nehledě na jejich trable, vyžaduje. Vlastně tím neříkám nic jiného než že to, co se vám nyní ve velkém děje, lze nahlížet také z pohledu formativní zkušenosti, která ve finále může přinést více sil, než na startu vzala. Blbá zpráva je, že vám v tom nikdo extra moc nepomůže. Největší oporu můžete najít ve svém vlastním kmeni a ve spřízněných duších z kmene starších. Často tak můžete mít pocit, že jste na to sami, že společnost vás přehlíží atd. Ano, společnost, i ta naše západní, se tak chovala po většinu doby své existence, ale v každé společnosti vždy existovali lidé, kteří šli proti proudu. A věřte tomu, že ačkoliv to nevypadá, tak dnes je jich podstatně více než kdykoliv v minulosti této země, a i ta společnost se v tomto, pomalu, ale přesto zlepšuje. Hledejte oporu ve svém kmeni, u konkrétních lidí, ale neuzavírejte se. Naopak, najděte odvahu, byť s otevřenými ranami, vyrážet do společnosti a konfrontujte se s ní. Václav Bělohradský říká, že vývoj je možný pouze skrze opakovaná traumata způsobená konfrontací na veřejném tržišti. Má pravdu. Je dobré mít bezpečný úkryt, místo, kde se nabere síla, kde nám lidé rozumějí atd. Bez toho to je strašně těžké. Ale stejně tak důležité je z tohoto bezpečného přístavu vyrážet na cesty do krajů, kde se budeme muset konfrontovat s jinými pohledy, s jinými názory, do míst, kde panuje velká nejistota a nemáme je pod kontrolou. Konfrontovat se však neznamená pouze přednášet plénu své názory a požadavky, ale také naslouchat názorům svých oponentů a přemýšlet o nich. (Btw. i k tomu zásadně pomůže znalost založená na svržení iluze ahistoričnosti). Smutným faktem totiž je, že když tu odvahu nenajdete, svět si jednoho dne dojde pro vás a přijdete i o ty oázy v poušti, kde jste v bezpečí a můžete z nich čerpat. Přesně tak, jako živá minulost schovaná za iluzí bezpečí opřenou o obrannou technologii systému Iron Dome, vtrhla do středu bavícího se davu na rockovém koncertě v Izraeli. Mír, svoboda, lidská práva – nic z toho není materiálem, který by dějiny nebyly schopné obrátit vzhůru nohama. A tím se dostáváme k poslednímu tématu.

Opusťme nyní přemítání o konfrontaci jako o důležité formativní zkušenosti a posuňme ji od osobní dimenze k té společenské. Velmi často slýchám od mladých lidí, že je politika nezajímá, nebo že jejich hlas stejně nic nezmění. Informace o dění ve společnosti v lepším případě čerpají z pár příspěvků denně na Instagramu, nebo vůbec. Když se podíváme na volební účast mladých, je přes – díky za to – vzrůstající trend, stále dost nízká. Pojďme si ukázat, jak moc jsou oba zmíněné postoje – rezignace a nezájem – kontraproduktivní a jak je možné poměrně jednoduše ovlivnit společnost kolem sebe k obrazu svému.

Až budou příští volby (míním primárně parlamentní a komunální, ale to neznamená, že třeba ty Evropské nejsou důležité), kašlete na volební kalkulačky, ideová prohlášení atd. Vzpomeňte si na nějaká, pro vás důležitá, témata. Třeba Istanbulská úmluva, manželství stejnopohlavních párů, nebo nějaké lokální, v případě komunálních voleb atd. a podívejte se, jak jednotlivé strany, poslanci či volení zástupci v obcích, hlasovali. Jednak máte jednoduchou odpověď na otázku, kdo skutečně hájí hodnoty, které vy považujte za důležité a kdo je naopak podkopává a z těch konkrétních čísel pochopíte, jak jednoduchá matematika to někdy je, a že kdyby všichni ti rezignovaní mladí k volbám přišli, tak by velmi pravděpodobně, některá konkrétní rozhodnutí, byla daleko více v souladu s hodnotami, které vyznáváte. Pohled na ta čísla vám také ukáže, že ti, co rozhodují o vaší budoucnosti, nejsou jednolitá parta mocichtivých sociopatů.

Za zmínku v tomto ohledu stojí také poslední volby v Polsku, které se v mnoha oblastech začalo propadat opravdu do jiného století. Potratový zákon, vládou ovládaná média atd. Některá z témat byla pro mladé už tak bolavá, že k volbám přišli v rekordním počtu a tento trend (a každý trend tohoto typu se může stát časem betonovou zdí, která už se pak rozbíjí daleko hůře) zvrátili. Dalším levelem je pak samozřejmě přímá angažovanost na společenském dění atd.

Zakončím toto preludování citátem od C. G. Junga. Není nic hroznějšího, a z psychického hlediska patologičtějšiho, než mladý člověk, který se bojí budoucnosti, a nic směšnějšího než stařec, který se tváří, že budoucnost je jeho.