Článek
Za těch pět let se v naší strojírenské firmě v Moravskoslezském kraji vystřídalo zhruba 40 ukrajinských zaměstnanců. Jen mizivá část z nich časem v rámci ČR změnila zaměstnavatele, jednotky se ještě před válkou vrátily na Ukrajinu. Většina z nich s námi zůstala dodnes.
Vzpomínám si, že když začínali přijíždět (postupně v několika skupinách), zaměstnanci skladu nad nimi hořekovali, jak jsou hubení… Měli strach, že na skladě nebudeme mít dostatečně malé velikosti pracovního oblečení, aby to na klucích neviselo.
Naši Ukrajinci se postupně seznamovali s výhodami oficiálního zaměstnaneckého poměru, učili se číst výplatní pásky, používat internetové bankovnictví, rozeznávat podvody typu falešný bankéř, zdravit se prostým pozdravem místo věčného podávání ruky … Některé věci pro ně byly úplně nové… Vzpomínám si namátkou, že byli například velmi překvapeni, že pokud jsou v pracovní neschopnosti, tak musí být mimo povolené hodiny opravdu doma, protože může přijít kontrola. Že si nemohou vzít dovolenou v kuse a odjet na Ukrajinu na měsíc - to byl každoroční boj! To nicméně s válkou ustalo…
Také poznatek, že na českých silnicích se nejezdí jako na těch ukrajinských, vyšel některé z nich poměrně draho, když svá nově nakoupená auta kompletně zrušili… Naštěstí vždy vše dopadlo dobře.
Kluci se seznamovali i se stinnými stránkami ČR, například s tím, že když koupí ojeté auto, klidně jim ho může zabavit exekutor, protože bývalý majitel má dluhy. Že pokud auto vlastní, ale nepojistí ho, protože s ním nejezdí, budou to muset zpětně doplatit. S věčnou byrokracií na úřadech, s předsudky kvůli své národnosti, ale i s tím, že u nás je soužití Romů a majority možné, že homosexualita je běžná věc a minimálně na veřejnosti majorita vůči menšinám neprojevuje averzi …
Na železnou platební morálku naší firmy a různé benefity si zvykli velice rychle a ochotně chodili na přesčasy, o které mnohdy mezi sebou sváděli různými úskoky boj. S alkoholem a dodržováním pracovní doby u nás na pracovišti nebyl nikdy problém. Česká jídla si kluci neoblíbili, do závodní jídelny chodili snad jen dva z nich, a tak si Češi museli zvyknout na to, že Ukrajinci si nosí krabičky, hojně konzumují pohanku a bagety z automatu si ohřívají v mikrovlnce.
Na co si však Češi zvykat nechtěli, to byl častý zvyk našich ukrajinských zaměstnanců sednout si k obědu na svačinárce, vzít do ruky mobil a nahlas si pouštět zpravodajství, různá videa nebo filmy… Samozřejmě v ruštině či ukrajinštině. To vedlo k tomu, že se nám svačinárky rozdělily na ryze československé a ukrajinské.
Počáteční napětí Čechů v začátcích, kteří byli naštvaní, že Ukrajinci přispívají k tomu, že jejich platy nerostou, bylo vystřídáno přátelskými vztahy s těmi, kteří o to měli zájem, byli ochotní se přizpůsobit, naučit se nepsaná pravidla a jazyk.
Všichni naši Ukrajinci jsou v současné době schopni se v práci domluvit, vědí, co se od nich očekává. Zvlášť mladí kluci mluví i přesto, že na jazykové kurzy v podstatě nechodili, velmi dobře a domluví se i mimo firmu. Jsou schopni si vyřídit úřední věci, nakoupit si přes internet, domluvit si pobyt v hotelu, někam zatelefonovat, jít si zasportovat nebo s českými kolegy a kamarády třeba na šipky do hospody. S těmi staršími je to samozřejmě horší… Z Ukrajiny si s sebou přivezli určité návyky, které mají hluboce zažité a které jim za dob Sovětského svazu pomáhaly přežít.
Mladí kluci se však úspěšně asimilovali a v tomto roce si velké množství z nich podalo po pěti letech žádost o trvalý pobyt. Jazykovou zkoušku zvládli všichni zájemci bez problémů.
Za zmínku stojí skutečnost, že všichni naši Ukrajinci mají partnerky jen Ukrajinky. Svobodní mládenci se v ČR seznámili zase jen s Ukrajinkami a ženatí si po vypuknutí války přivezli své rodiny sem. Nikdo z našich kluků nemá partnerku Češku.
Hned na začátku války se z našich ukrajinských zaměstnanců přihlásili jen 2, kteří se chtěli vrátit zpět na Ukrajinu a jít bojovat. Oba byli mladí, jeden byl svobodný, druhý ženatý se 4 dětmi. Neodjel nakonec ani jeden z nich, ale mezi sebou alespoň uspořádali sbírku na ukrajinskou armádu.
Naši Ukrajinci chápou, že na Ukrajinu už se pravděpodobně na trvalo nevrátí… Rodiny mají zde, práci taky. Dvěma z nich se již povedlo si na hypotéku v ČR pořídit vlastní bydlení. Všichni tak nějak tuší, že na Ukrajině už na ně nikdo nečeká. I pokud by situace u nich ve vlasti dopadla tak, jak bychom jim asi všichni přáli - tj. osvobozením všech v současnosti okupovaných území, žádného většího profesního úspěchu by tam již pravděpodobně nedosáhli. Většina zajímavých příležitostí totiž bude vyhrazena pro veterány z války a také by stále museli poslouchat, jak v těžkých časech seděli v ČR za pecí, zatímco jiní i za ně nasazovali životy.
Naše zkušenost s ukrajinskými pracovníky je pozitivní, přičítáme to hlavně jejich pečlivému výběru ještě před jejich příchodem do ČR a také práci našeho překladatele/koordinátora - srdcaře, který jim pomáhá nejenom v práci, ale i v soukromých záležitostech, takže jejich přechod do nového prostředí byl poměrně hladký.
