Článek
Škrty bolí víc, když někde peníze jsou
Vláda může donekonečna opakovat, že rozpočet je napjatý a každý resort musí něco obětovat. To je politicky pochopitelné. Jenže veřejnost má právo sledovat, kde se škrtá a kde se naopak přidává.
A právě tady začíná frustrace.
Ministerstvo financí při úpravách rozpočtu na rok 2026 samo uvedlo, že návrh počítá se snížením provozních, dotačních a kapitálových výdajů napříč kapitolami o 11,4 miliardy korun. Současně ale podle Ministerstva financí vzrostly celkové výdaje návrhu o 18,8 miliardy a schodek se posunul na 310 miliard korun.
To není účetnictví bez politiky. To je žebříček priorit.
Když se omezují peníze na zateplování, výzkum nebo humanitární pomoc, vláda lidem fakticky říká, že některé dlouhodobé investice a veřejné služby musí ustoupit. Jenže ve stejnou chvíli posiluje zemědělské výdaje a vrací programy, které mohou otevřít dveře i velkým potravinářským a zemědělským hráčům.
Včetně Agrofertu.
Program, ze kterého těžili velcí
Ministerstvo zemědělství má letos hospodařit s výrazně vyšším rozpočtem. Asociace soukromého zemědělství upozornila, že plánované výdaje resortu byly navýšeny o 7,8 miliardy korun a vrací se i program Podpora zpracování zemědělských produktů s alokací 250 milionů korun. Podle Asociace soukromého zemědělství v minulosti z tohoto programu čerpaly pouze velké podniky nad 250 zaměstnanců.
To je pro vládu nepříjemná vizitka.
Ministr může argumentovat podporou potravinářství, zpracování komodit a konkurenceschopnosti. To samo o sobě není nesmysl. Česko dlouho vyváží suroviny a dováží hotové potraviny, což je ekonomicky slabá pozice. Jenže když se podobný program vrací ve chvíli, kdy je premiérem Andrej Babiš, nejde ho oddělit od otázky Agrofertu.
Formálně může být všechno napsané neutrálně. Program nemá v názvu žádný holding. Jenže politický problém vzniká tam, kde pravidla sedí hlavně velkým hráčům a menší zemědělci zůstávají stranou.
A občan pak slyší jednoduchou větu: na něco se škrtá, ale pro velké se prostor najde.
Agrofert se vrací do hry
Do toho přichází další důležitý kontext. Státní zemědělský intervenční fond rozhodl, že Agrofert může znovu čerpat dotace. Podle ČT24 fond dospěl k závěru, že převod holdingu do svěřenského fondu RSVP Trust je v souladu s českou i evropskou legislativou.
Jenže tím politická pochybnost nezmizela. Pouze se přesunula do další fáze.
České noviny informovaly, že fond obnovuje administraci žádostí o podporu firmám z Agrofertu. To znamená, že nejde jen o abstraktní debatu o střetu zájmů. Jde o reálný návrat k veřejným penězům.
A právě tady se láme důvěra.
Babiš a jeho okolí mohou opakovat, že vše je podle zákona. Jenže veřejnost vidí premiéra, jeho bývalý holding, dotační programy a vládu, která současně škrtá jinde. Takový obraz se nedá vysvětlit technickou poznámkou pod čarou.
Řepkové pole
Výzkum a pomoc nemají tak silné lokty
Na škrtech je nejtvrdší to, že často dopadají na oblasti, které nemají tak hlasité lobbisty. Výzkum se nebrání billboardem. Humanitární pomoc nemá traktory před ministerstvem. Programy na zateplování domácností lidé ocení až ve chvíli, kdy jim přijde nižší účet za energie.
Velké zemědělské a potravinářské firmy však umějí své zájmy prosazovat dlouhodobě a důsledně. Mají aparát, právníky, kontakty, data a politický význam. Když se pak rozpočet přeskupuje, není divu, že občané cítí nerovnost.
Vláda může tvrdit, že jen napravuje chyby předchůdců. Může říkat, že některé výdaje byly špatně nastavené a jiné jsou potřebné. Jenže pokud výsledkem je méně peněz pro veřejně prospěšné oblasti a více prostoru pro sektor, v němž může profitovat Agrofert, politická odpověď nestačí.
Je potřeba přesvědčivé vysvětlení. A to zatím chybí.
Tohle není jen spor o dotace
Celý příběh není o tom, že každá koruna pro zemědělství je špatně. Zemědělství podporu potřebuje. Potravinová bezpečnost, půda, voda i zpracování v Česku jsou legitimní témata.
Problém je selektivní bolest.
Když se šetří, mělo by být jasné, proč se šetří právě tam, kde to zasáhne domácnosti, vědu nebo pomoc lidem v krizi. A když se přidává, mělo by být stejně jasné, kdo z toho bude mít prospěch a jak se zabrání tomu, aby veřejné peníze končily hlavně u nejsilnějších.
Jinak zůstane jen nepříjemný dojem, že vláda umí najít úspory u slabších a peníze uvolnit tam, kde sedí mocnější hráči.
A to je přesně důvod frustrace. Ne samotný rozpočet. Ale pocit, že pravidla se znovu ohýbají směrem k těm, kteří už dávno stojí nejblíž ke státní kase.
