Článek
Návod k ignorování, o kterém teď mluví celé Česko
Andrej Babiš ve svém videu nechtěně ukázal papír s doporučením, jak komunikovat spor s prezidentem. Podklady podle zveřejněného snímku radily konflikt nevyostřovat, Petra Pavla pokud možno ignorovat a současně jej vykreslovat jako lídra opozice ovládaného lidmi v pozadí.
Premiér vysvětlil, že nešlo o materiál jeho týmu, nýbrž o doporučení jakéhosi občana či fanouška. To může být pravda. Babišovi příznivci jsou zjevně mimořádně pracovití: kromě komentářů na sociálních sítích už dodávají také komunikační strategie včetně bodového scénáře.
Podstatnější je, že se rada pozoruhodně shoduje s tím, co premiér skutečně říká. Na svém facebookovém profilu napsal, že Pavel je dnes podle něj lídrem opozice. Prezident má být tedy maximálně ignorován tak intenzivně, až se o něm musí natočit video, napsat status a pronést několik rozhovorů.
Jedno veto a už se rozdávají stranické průkazky
Bezprostřední záminku poskytlo Pavlovo veto novely rozpočtových pravidel. Hrad zákon 22. července vrátil Sněmovně s odkazem na prezidentovu pravomoc podle článku 50 Ústavy. Z oficiální bilance prezidentské kanceláře přitom vyplývá, že Pavel předtím podepsal sedmnáct zákonů Babišovy vlády. Toto bylo jeho první veto vůči současnému kabinetu.
Jestli jedno vrácení zákona stačí ke jmenování lídrem opozice, pak máme mimořádně levný systém politického povyšování. Předsedové parlamentních stran se roky trápí s programy, sjezdy a volbami. Prezidentovi stačí obálka do Sněmovny.
Veto navíc není přepadení vlády u bankomatu. Je to ústavní nástroj a poslanci jej mohou přehlasovat. Babišova konstrukce však říká něco jiného: prezident je nadstranický, pouze když souhlasí. Jakmile využije pravomoc proti přání kabinetu, mění se v opozičního funkcionáře.
Podobně argumentoval první místopředseda vlády Karel Havlíček, podle něhož se Pavel účastní politického klání a jeho názory rezonují s opozicí. Na oficiální tiskové konferenci vlády proto označení „lídr opozice“ hájil jako konstatování skutečnosti. Jenže shoda názorů ještě nevytváří stranickou funkci. Jinak by byl každý, kdo souhlasí s ministrem financí, automaticky jeho náměstkem.
Pavel Babišovi občas ochotně podává munici
Prezident ovšem není pouze bezbrannou obětí marketingového štítkovače. Sám někdy mluví způsobem, který mu nadstranickou pozici komplikuje. V rozhovoru pro Radiožurnál prohlásil, že i hlava státu má nástroje, které mohou vládě „znepříjemnit život“. Současně řekl, že nemohl ustoupit Babišovu tlaku kolem účasti na summitu NATO v Ankaře a že vláda musí respektovat více vrcholů moci, jak zachytil Český rozhlas.
Druhá část je legitimní obhajobou ústavního prostoru. První zní zbytečně jako příslib odvety. Prezident má kontrolovat, upozorňovat a využívat své pravomoci. Neměl by budit dojem, že si na stole vede seznam způsobů, jak kabinetu zkazit odpoledne.
Pavel se také vyjadřuje k obraně, rozpočtu nebo zahraniční orientaci podobně jako velká část opozice. Babiš si tedy konflikt nevymyslel od první čárky. Předseda vlády však účelově zaměňuje politický názor za stranickou příslušnost. Prezident není neutrální proto, že mlčí. Nadstranickost znamená měřit stejným metrem, nikoli podstoupit veřejnou lobotomii.
Premiér si vyrábí soupeře, kterého už jednou nedokázal porazit
Babišův tah má zřejmou logiku. Pokud Pavla připoutá k neoblíbeným opozičním stranám, může oslabit jeho přitažlivost pro voliče ANO a dalších vládních uskupení. Z prezidenta všech se pokouší vyrobit prezidenta jednoho politického břehu.
Současně však Pavla každý den povyšuje. Parlamentní opozice hledá výraznou tvář, zatímco premiér jí ji zdarma kreslí na Hradě. Z člověka s omezenými výkonnými pravomocemi vytváří hlavního protivníka vlády, mluvčího nespokojených a budoucí střed případné protivládní mobilizace. Babiš tím zadává opozici externě jedinému politikovi, který ho už dokázal porazit v přímé celostátní volbě.
Pro Pavla je to riziko: pokud začne roli přijímat, nadstranickou pověst skutečně ztratí. Pro Babiše je však nebezpečí větší. Premiér má nést odpovědnost za výsledky vlády, ne se každý týden hlásit do soutěže o nejpronásledovanějšího opozičníka vlastního kabinetu.
Pokud Babiš z každého prezidentského nesouhlasu udělá útok opozice, nemusí Pavla zmenšit. Může jen rozšířit počet lidí, kteří se za opozici začnou považovat. A ta se pak do jeho škatulky nevejde – zato jeho vlastní vláda do ní zapadne překvapivě snadno.
