Článek
Starý vliv byl vidět. Nový bude účetní
Andrej Babiš kdysi vstoupil do médií čitelně a tvrdě. Jeho Agrofert v roce 2013 koupil Mafru a o deset let později ji prodal skupině Kaprain, jak připomněl iROZHLAS. Tehdy bylo jasné, o co jde. Miliardář si pořídil vydavatelský dům, veřejnost viděla majitele a mohla si udělat úsudek.
Dnešní hra je méně okázalá, ale o to nebezpečnější. Vláda Andreje Babiše schválila návrh, podle něhož mají Česká televize a Český rozhlas přestat být financovány z poplatků a hlavním zdrojem se má stát příspěvek ze státního rozpočtu, jak oznámil Úřad vlády. Na papíře to zní jako technická změna. Ve skutečnosti je to přesun klíčové páky od občana k vládě.
Poplatek je nepopulární. To je jeho politická slabina. Jenže právě proto měl smysl. Nebyl to projev lásky k televizi ani rozhlasu, ale pojistka odstupu. Občan platil přímo a instituce nemusela každý rok čekat, s jakou náladou se politici probudí při skládání rozpočtu.
Rozpočet není neutrální peněženka
Když vláda říká, že lidem uleví, mluví jazykem, který se dobře prodává. Jenže peníze ze státního rozpočtu nejsou žádný kouzelný zdroj mimo realitu. Jsou to pořád peníze občanů, jen projdou rukama těch, které má veřejnoprávní médium zároveň hlídat. To je rozdíl, který se nedá zamaskovat slovem úspora.
Podle Reuters by návrh znamenal zhruba patnáctiprocentní pokles financování, Česká televize by přišla asi o miliardu korun a její vedení počítá i s možným propouštěním stovek zaměstnanců. To není jen provozní zeštíhlení. To je signál, že kritická instituce má být menší, slabší a závislejší.
Politický tlak přitom nemusí vypadat jako zákaz reportáže. V moderní demokracii se často pracuje jemněji. Stačí nastavit prostředí, v němž se vedení médií naučí předem počítat s tím, co rozpočtového pána popudí. Stačí, aby se z financování stalo každoroční vyjednávání. Pak už není nutné volat do redakce. Redakce sama začne tušit, kde leží hranice bezpečí.
Nezávislost se neláme najednou
Evropský akt o svobodě médií výslovně míří na ochranu redakční nezávislosti i nezávislého fungování veřejnoprávních médií, jak shrnuje Evropská komise. Česká debata se proto nemůže tvářit, že jde jen o domácí účetní trik. Jde o standard, podle něhož veřejnoprávní média nemají být rukojmím momentální většiny.
Česká televize ani Český rozhlas nejsou bezchybné instituce. Mají své slepé skvrny, pohodlnost, občasnou uzavřenost i slabé výkony. Jenže odpovědí na jejich chyby nemá být závislost na vládní pokladně. Kritizovat veřejnoprávní média je legitimní. Udělat z jejich financování nástroj politického dozoru je něco jiného.
Babišův vztah k médiím nikdy nebyl neutrální. Média v jeho politickém slovníku často nevystupují jako součást demokratické kontroly, ale jako protivník. A právě proto je tah přes rozpočet tak zásadní. Starý model byl hrubý: koupit vydavatelství. Nový model je čistší: nechat instituci existovat, ale držet ji za přívod peněz.
Účet zaplatí občan, moc získá vláda
Největší trik celé operace je v tom, že se prodává jako osvobození lidí od poplatků. Jenže občan se tím neosvobozuje od placení. Jen přichází o přímý vztah k médiím, která mají sloužit jemu, ne kabinetu. Platit bude dál. Rozdíl je v tom, že mezi něj a médium se postaví vláda.
Tohle je podstata sporu. Ne jestli má Česká televize šetřit. Ne jestli se má Český rozhlas měnit. Ale jestli má mít premiér a jeho ministři možnost rozhodovat o ekonomickém kyslíku institucí, které se jich mají ptát nepříjemně, vytrvale a bez vděčnosti.
Babiš kdysi potřeboval na mediální vliv vlastní peníze. Dnes se mu otevírá pohodlnější cesta: mocenský vliv zabalený do rozpočtové odpovědnosti. Nevypadá to jako vlastnictví. Nevypadá to ani jako cenzura. Právě proto je to nebezpečné. Protože nejúčinnější tlak nebývá ten, který křičí. Bývá to ten, který přijde tiše, v tabulce, s razítkem a slibem, že všechno bude vlastně levnější.
