Článek
Když se reforma začne tvářit jako úklid
Andrej Babiš našel u veřejnoprávních médií řešení, které vypadá jednoduše, levně a politicky lákavě. Nový zákon o médiích veřejné služby podle něj není potřeba. Stačí prý ponechat stávající zákony o České televizi a Českém rozhlasu a změnit financování. „Opakovaně jsem říkal, že jsem v pohodě s těmi zákony, co tam jsou, a stačí jen to financování. Říct, kolik dostanou, a tu inflační doložku,“ prohlásil premiér podle Seznam Zpráv.
Na první poslech to zní jako rozumný ústup. Ministr kultury Oto Klempíř přinesl návrh, který schytal stovky připomínek, budil odpor v médiích i mezi odborníky a vypadal spíš jako rychlý pokus přepsat celý systém než jako promyšlená reforma. Premiér tedy přichází s uklidňující větou: nebojte, velký zákon možná nebude, změníme jen peníze.
Jenže právě peníze jsou u veřejných médií podstata věci.
Když se financování přesune z poplatků do státního rozpočtu, nejde jen o účetní kolonku. Vzniká vztah závislosti, v němž bude každá další vláda vědět, že může veřejnoprávním médiím přidat, ubrat, zmrazit nebo je nechat rok co rok žadonit o „rozumné nastavení“. To není modernizace. To je vodítko.
Peněženka je mocnější než tisková omluva
Babiš a jeho lidé tvrdí, že nechtějí mluvit do obsahu. Dobře. Jenže do obsahu se nemusí mluvit přímo. Někdy stačí nastavit rozpočet tak, aby redakce začala dopředu chápat, co si může dovolit. Kdo drží peněženku, drží nerv.
Podle ČT24 měla Česká televize podle vládního záměru dostat v příštím roce 5,74 miliardy korun, zatímco letos jí poplatky mají vynést 6,73 miliardy. Český rozhlas měl získat 2,07 miliardy, tedy o 400 milionů méně než letos z poplatků. To není drobná úprava výběru. To je politické utažení kohoutku.
Vedení ČT a ČRo proto protestovalo proti vládnímu návrhu poměrně ostře. Podle jejich výhrad popsaných ČT24 předloha nepřinášela promyšlenou modernizaci, ale právní nejistotu, slabší ochranu nezávislosti, nejasné vymezení veřejné služby a posílení rad na úkor redakční autonomie. To nejsou hysterické výkřiky lidí, kteří nechtějí šetřit. To jsou přesně ty otázky, na něž má vláda odpovědět dřív, než začne sahat na základní konstrukci systému.
A pokud teď Babiš říká, že nový zákon není třeba, neznamená to automaticky úlevu. Může to znamenat jen přesun operace na citlivější místo. Méně debat o poslání, kodexech a pravomocích. Víc debaty o tom, kolik stát milostivě pošle.
Nezávislost se nedá vyhlásit dekretem
Evropská pravidla přitom míří opačným směrem, než kam vláda svou logikou klouže. Evropský akt o svobodě médií požaduje, aby financování veřejnoprávních médií stálo na předem daných, transparentních a objektivních kritériích a aby bylo přiměřené, udržitelné a předvídatelné. Přeloženo z bruselského jazyka do češtiny: veřejná média nemají žít podle nálady vlády.
Babišovo řešení proto není tak nevinné, jak se tváří. Není třeba veřejnoprávní média milovat. Není třeba si namlouvat, že Česká televize a Český rozhlas nemají chyby, provozní zvyky, slepá místa nebo pořady, nad nimiž část veřejnosti skřípe zuby. Mají. Tvrdá debata o rozsahu veřejné služby, hospodaření i kontrole je legitimní.
Ale jedna věc je kontrola. Druhá je závislost.
Premiérův model vypadá jako typický politický trik: nejdřív se předloží velký a neobratný návrh, který vyděsí skoro všechny zúčastněné, pak se přijde s „umírněnější“ variantou, která se tváří jako úleva. Ve skutečnosti může zůstat hlavní cíl stejný: zrušit poplatky, přesunout peníze pod státní rozpočet a veřejnoprávní média přiblížit k ruce politiků.
Babiš má pravdu v jednom. Problém nemusí být v tom, že existují staré zákony. Problém je v tom, co s nimi chce vláda udělat. A jestli se má z nezávislosti stát věta na tiskové konferenci, zatímco skutečný klíč bude ležet v rozpočtové kapitole, pak žádný nový zákon opravdu není potřeba.
Stačí držet kasu. A tvářit se, že o nic nejde.
