Článek
Silná slova místo klidné odpovědi
Andrej Babiš při interpelacích znovu vytáhl svou obvyklou obrannou sestavu. Žádný střet zájmů prý nemá a nikdy ho ani neměl. Akcií Agrofertu se zbavil, nikdy už je mít nebude a z holdingu nemá žádný prospěch. Podle ČT24 to premiér zopakoval ve Sněmovně ve chvíli, kdy čelil dotazům opozice na dopis Evropské komise a vyplácení dotací Agrofertu.
To zní rozhodně. Jenže rozhodnost není totéž co vysvětlení.
Vít Rakušan se ptal na prostou věc: zda Babiš považuje za správný právní názor ministerstva zemědělství, podle něhož se mají Agrofertu dál vyplácet dotace, a kdo peníze zaplatí, pokud Brusel nakonec řekne, že Česko je vyplácet nemělo. Podle stejné zprávy premiér na tyto otázky přímo neodpověděl.
A právě tady je celý problém. Babiš se umí rozhořčit. Umí obvinit opozici z udávání. Umí změnit debatu v osobní souboj. Ale u kauzy, která se týká evropských peněz, premiérova bývalého byznysového impéria a možného účtu pro české daňové poplatníky, nestačí silná věta. Stačí méně křiku a víc papírů.
Brusel neřeší uraženého premiéra
Evropská komise se neptá proto, že by chtěla Babišovi kazit náladu při interpelacích. Ptá se na opatření, která mají zabránit střetu zájmů u evropských dotací. Agentura Reuters uvedla, že Komise žádá českou vládu o podrobnosti k převodu Babišových akcií Agrofertu do trustu i o ujištění, že společnosti spojené s premiérem nečerpají evropské prostředky.
To není politická šikana. To je kontrola veřejných peněz.
Babiš tvrdí, že údajný střet zájmů vyřešil nad rámec českého i evropského práva. Dobře. Pak by mělo být v jeho zájmu, aby se věc vysvětlila co nejrychleji, nejpřehledněji a bez obvyklého divadla o nepřátelích. Jenže místo toho se znovu rozjíždí starý scénář: kdo se ptá, škodí. Kdo žádá jistotu, udává. Kdo nechce věřit premiérovi na slovo, je součást kampaně.
Jenže stát není rodinná porada. A veřejné peníze nejsou otázka osobní důvěry k Andreji Babišovi.
Podle ČT24 mohou české instituce Agrofertu peníze dál posílat, ale riskují, že pokud Evropská komise podporu neuzná, zaplatí ji nakonec český státní rozpočet. To je věta, která by měla ve Sněmovně přehlušit všechny urážky. Protože tady nejde o Babišův pocit ukřivděnosti. Tady jde o účet.
Opozice není potíž. Potíž je nejasnost
Babiš může opozici obviňovat, jak chce. Jistě, STAN, ODS, Piráti i další z toho dělají politiku. Bylo by naivní tvrdit opak. Jenže politický motiv ještě neznamená, že otázka je špatná. A otázka zní pořád stejně: je právní konstrukce kolem Agrofertu opravdu tak pevná, že ochrání český stát před finančním rizikem?
Zákon o střetu zájmů podle ministerstva spravedlnosti stojí na principu, že veřejný funkcionář má upřednostňovat veřejný zájem před osobním a zdržet se jednání, při němž by jeho osobní zájem mohl ovlivnit výkon funkce. U premiéra, jehož jméno je s Agrofertem spojeno desítky let, se proto nelze divit, že nestačí mávnout rukou.
Babiš se brání jako lev. Jenže lví řev není právní stanovisko.
Pokud je všechno čisté, vláda má doložit, proč se dotace vyplácejí, jaká rizika stát nese a kdo ponese odpovědnost, pokud Brusel český postup odmítne. Pokud v tom jasno není, má stát brzdit. Ne kvůli opozici. Kvůli občanům, kteří by případný problém platili.
Premiér by možná rád, aby veřejnost přijala jeho verzi jako definitivní rozsudek. Jenže u střetu zájmů neplatí, že čím hlasitěji politik říká „nikdy“, tím víc je hotovo. Naopak. Čím víc se otázky topí v útocích, tím víc rostou pochybnosti, zda český stát hlídá veřejné peníze, nebo hlavně klid svého předsedy vlády.
