Článek
Otázky nejsou drzost
Andrej Babiš si na tiskové konferenci po jednání vlády udělal vlastní mediální tribunál. Nejdřív obvinil některé redakce z manipulací, pak se pustil do konkrétních novinářů a nakonec se tvářil, že jim vlastně velkoryse nabízí prostor k dotazům. Podle oficiálního přepisu tiskové konference vlády mluvil o „prolhaném Seznamu a Novinkách“, novináři z Novinek řekl, že pracuje pro „nejprolhanější médium“, a dodal, že mu rozhovor nedá.
Tohle už není běžná politická podrážděnost. To je metoda.
Premiér má samozřejmě právo kritizovat média. Může rozporovat článek, titulek, interpretaci, výběr fotografie i položenou otázku. Jestli někdo napíše nesmysl, má politik právo žádat opravu, vysvětlení nebo omluvu. Jenže Babiš často nedělá korekci. Dělá představení. Vezme konkrétní redakci, označí ji za lháře, postaví ji před své publikum a pak se diví, že novináři mluví o tlaku.
Je v tom jednoduchý trik. Když se otázka nelíbí, nemusí se odpovídat na její obsah. Stačí zaútočit na tazatele. Z novináře se udělá aktivista, z redakce kampaňové centrum, z nepříjemného tématu útok na vládu. A premiér je rázem oběť, ne člověk, který má skládat účty.
Premiér není host v hospodě
Babiš na stejné tiskové konferenci tvrdil, že média neobchází a že novináři mohou přijít a ptát se. Jenže když redaktor Novinek připomněl, že premiérovi poslal osm dotazů bez odpovědi, odpověď byla jasná: přes SMS prý reagovat nebude a rozhovor redakci nedá. To není otevřenost. To je kontrolovaný ring, kde si šéf vlády vybírá, kdy se boxuje a kdo smí stát v rohu.
Právě proto by novináři neměli dělat dobrovolné boxovací pytle. Neznamená to prásknout dveřmi při první hrubší větě. Znamená to nenechat se zatáhnout do hry, v níž je urážka vydávána za odpověď. Když premiér řekne „přestaňte lhát“, má následovat klidná otázka: co přesně je lež, kde je důkaz, požádali jste o opravu? Ne hádka o tón. Fakta na stůl.
Babiš umí vyrobit dojem chaosu, v němž podstata zmizí. Chvíli mluví o státních firmách, chvíli o Agrofertu, chvíli o Protopopové, chvíli o veřejnoprávních médiích. Všechno se promíchá do jednoho velkého obvinění: média jsou proti nám. Jenže to není odpověď na dotazy. To je politická mlha.
A v mlze se vládě dobře couvá.
Útok na média není folklor
Že nejde o jednorázový výbuch, připomněli už na jaře šéfredaktoři více než dvaceti českých médií. Ve společném prohlášení podle ČT24 odmítli útoky předsedy vlády na Seznam Zprávy, Novinky, Právo a další redakce a napsali, že zpochybňování nezávislých médií do svobodné společnosti nepatří.
To není stavovská citlivost lidí, kteří nesnesou kritiku. Média mají být kritizována. Tvrdě. Veřejně. S důkazy. Jenže mezi kritikou a soustavným nálepkováním je rozdíl. Kritika říká: tady jste udělali chybu. Nálepka říká: vy jste lháři, a proto vás nemusím brát vážně nikdy.
Na český problém upozorňují i zahraniční pozorovatelé. Reportéři bez hranic u Česka uvádějí, že Andrej Babiš pravidelně útočí na novináře kritické k jeho krokům a ignoruje žádosti o rozhovor, zatímco raději komunikuje přes sociální sítě. To je pro zemi, která se ráda považuje za pevně ukotvenou demokracii, nepříjemné zrcadlo.
Evropská unie mezitím přijala Evropský akt o svobodě médií, který má chránit redakční nezávislost a pluralitu médií. Papír ale sám o sobě nezabrání tomu, aby se tiskové konference měnily v osobní seřvání. K tomu je potřeba politická kultura. A ta se pozná právě ve chvíli, kdy se mocnému člověku nelíbí otázka.
Babiš si může dál hrát na muže, který jediný říká pravdu proti zkorumpovanému mediálnímu světu. Je to pohodlné a jeho publikum to zná. Jenže premiér není komentátor u mikrofonu ve vlastním podcastu. Je šéf vlády. A šéf vlády nemá z novinářů dělat nepřátele jen proto, že se ptají.
Novináři mu za to nemusí tleskat. Nemusí se s ním překřikovat. Stačí, když přestanou přijímat urážku jako povinnou daň za možnost položit otázku. Protože ve chvíli, kdy se tisková konference změní v ring, nejde už jen o pohodlí redakcí. Jde o veřejnost, která má právo dostat odpověď, ne další představení uražené moci.
