Článek
Rychlost místo směru
Andrej Babiš se znovu vrátil k moci jako muž, který prý nebude ztrácet čas. V politice to zní lákavě. Jenže mezi rozhodností a bouráním je tenká hranice. A nová vláda po ní zatím nejde, spíš po ní dupe v pracovních botách.
Ve svém programovém prohlášení kabinet slibuje prosperující, stabilní a bezpečný stát. To je hezká trojice slov. Problém je, že první měsíce vládnutí zatím nepůsobí jako promyšlená stavba, ale jako seznam věcí, které bylo potřeba rychle přesunout, zrušit, zpochybnit nebo přepsat, protože se tím dá předvést síla.
Babiš vládne, jako by už nepotřeboval zítřek. Ne ve smyslu odvahy dělat nepopulární reformy. Spíš ve smyslu politického provozu, který počítá hlavně s okamžitým efektem. Dnes ukázat, že rozhoduje. Dnes protivníka zatlačit. Dnes rozebrat instituci, která se nehodí. Co zůstane za rok, je otázka pro někoho dalšího.
Jenže stát není volební billboard. Nedá se po kampani sundat a přelepit novým heslem.
Úklid, po kterém zůstaly krabice na chodbě
Nejlépe je to vidět na přesunu agend z Úřadu vlády. Ochrana lidských práv, duševní zdraví, závislosti a další citlivé oblasti mají putovat pod ministerstva. Kabinet to prodává jako lepší řízení. Jenže proti kroku se zvedl odpor lidí, kteří ty agendy skutečně nesou. Podle ČT24 se do stávky zapojilo 58 pracovníků Úřadu vlády a odbory varují před ztrátou nezávislosti i odborného zázemí.
To není drobná provozní mrzutost. To je první faktura za manažerské gesto. Závislosti nejsou jen zdravotnictví. Lidská práva nejsou jen kolonka v právním odboru. Duševní zdraví není téma, které se dá přehodit mezi resorty jako krabice se spisy. Právě proto tyto agendy potřebují nadresortní koordinaci. Ne proto, aby měly vlastní cedulku na dveřích, ale protože se týkají lidí, které si jednotlivé resorty rády přehazují, když začnou být nepohodlní.
Babišův styl má rád slovo úklid. Jenže někdy úklid znamená jen to, že nepořádek přesunete do jiné místnosti.
Rozpočet jako účet bez budoucnosti
Pak je tu státní rozpočet. Vláda může mluvit o efektivitě, hospodaření a odpovědnosti, ale čísla jsou méně poslušná než tisková konference. Národní rozpočtová rada ve svém vyjádření k návrhu rozpočtu na rok 2026 napsala, že schodek 310 miliard korun je v přímém rozporu s aktuálním zněním zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.
To je věta, kterou nelze zakrýt úsměvem ani tabulkou o lepším výběru daní. Babiš se rád stylizuje do role hospodáře, který po jiných uklízí. Jenže hospodář, který začíná účetnictví porušením vlastních mantinelů, nevypadá jako správce budoucnosti. Vypadá jako člověk, který ví, že dluh zaplatí až příští politická sezona.
A přesně tady se potkává podnikatelský reflex s vládnutím. Firma může krátkodobě tlačit výkon, přesouvat náklady a leštit kvartální výsledek. Stát ale neumí zmizet z trhu, prodat divizi a začít znovu pod jinou značkou. Každý rozpočtový trik se vrací přes školy, obranu, důchody, zdravotnictví a cenu dluhu.
Politická suť nevzniká jen po velkých skandálech. Vzniká i po sérii malých rozhodnutí, která se tváří prakticky, ale dohromady zanechají oslabené instituce a dražší stát.
Stát není osobní projekt
Do toho přichází spor s prezidentem o summit NATO v Ankaře. Vláda už schválila, že Petr Pavel povede delegaci na Valné shromáždění OSN, ale o jeho účasti na aliančním summitu rozhodne až 22. června, jak uvedla ČT24. Zahraniční politika se tak znovu mění v domácí přetahovanou o to, kdo komu dovolí reprezentovat republiku.
Tohle není síla. To je nejistota převlečená za kompetenční spor. Sebevědomá vláda by dokázala využít premiéra i prezidenta. Babiš má mandát kabinetu, Pavel bezpečnostní kredit a ústavní roli. Místo toho země sleduje další díl seriálu, v němž se stát tváří jako majetek toho, kdo právě drží klíče od zasedací místnosti.
Babiš možná vládne s pocitem, že rychlost je důkazem schopnosti. Jenže rychlost bez směru je jen pohyb. A pohyb, který za sebou nechává stávkující úřad, rozpočtové varování a spor s prezidentem před spojenci, nevypadá jako plán pro zemi.
Vypadá jako vláda, která umí bourat kulisy minulých let, ale zatím neukázala, že za nimi staví něco pevnějšího. A to je na politice bez zítřka nejhorší: jednou přijde ráno, kdy se bude muset žít v tom, co po ní zůstalo.
