Článek
Verdikt ano, ale jen když se hodí
Andrej Babiš a jeho koaliční okolí rozehráli nebezpečnou hru. Když soud rozhodne způsobem, který se jim nelíbí, nepřichází jen kritika rozsudku. Přichází nálepka. Politický proces. Rozsudek na objednávku. Aktivistický soud. Samosoudkyně s předem připraveným rozhodnutím. Slovník, který má jednu výhodu: nemusí příliš vysvětlovat.
Babiš po rozhodnutí v kauze Čapí hnízdo označil verdikt nad Janou Nagyovou za odsouzení na objednávku v politickém procesu. Podle Českých novin tvrdil, že jde o ostudu české justice a důkaz, že politického soupeře lze stíhat na objednávku. To už není běžná obrana obžalovaného. To je útok na samotný zdroj legitimity soudu.
Politik má právo se bránit. Má právo říct, že rozhodnutí považuje za chybné, nespravedlivé nebo právně slabé. Má advokáty, opravné prostředky, veřejný prostor, tiskové konference i sociální sítě. Nemá ale právo bez důkazů proměňovat každý nepříjemný rozsudek v důkaz spiknutí. Přesně tím se totiž z právního státu dělá hospodské menu: tenhle verdikt si dáme, tenhle vrátíme kuchaři, protože nám nechutná.
Okamurův štít se jmenuje imunita
Tomio Okamura hraje podobnou melodii, jen s jiným rytmem. Když Obvodní soud pro Prahu 1 nepravomocně uložil SPD třímilionový trest za předvolební plakáty, hnutí mluvilo o politickém procesu a útoku na svobodu projevu. ČT24 připomněla, že soud uznal SPD vinnou z podněcování k nenávisti a že stíhání samotného Okamury je přerušené, protože ho Sněmovna odmítla vydat.
To je pozoruhodná kombinace. Navenek statečný bojovník za svobodu slova. Uvnitř politického systému člověk chráněný hlasováním kolegů. Nikdo netvrdí, že Okamura je vinen. O tom má rozhodovat soud. Jenže právě proto by politik, který se tak rád ohání lidem, měl mít zájem před soudem svůj případ obhájit.
Místo toho se justice znovu líčí jako protivník. To je pohodlné. Volič nemusí řešit konkrétní hranici mezi ostrou kampaní a nenávistným štvaním. Stačí mu sdělení, že „systém“ jde po SPD. Jenže právní stát není reality show pro stranické publikum. Pokud soud rozhodne špatně, existuje odvolání. Pokud politik jen křičí o politickém procesu, existuje už jen eroze důvěry.
A ta se opravuje hůř než špatný plakát.
Macinka a starý trik s aktivismem
Petr Macinka k tomu přidal vlastní verzi. Když se vládě nehodilo, aby spor s prezidentem řešil Ústavní soud, začala z jeho úst padat slova o aktivismu. Podle iROZHLASu Macinka řekl, že Ústavní soud se umí chovat aktivisticky a vláda nechce, aby jí do věci zasahoval.
To je starý trik. Když soud hlídá pravidla, mluví se o brzdě demokracie. Když se politici nevejdou do ústavních mantinelů, najednou se mantinely označí za problém. Jenže Ústavní soud není poradní sbor pro pohodlí vlády. Je od toho, aby řekl, kde končí politická většina a začíná ústavní limit.
Unie státních zástupců proto už dříve varovala, že osobní útoky a zpochybňování nestrannosti soudů bez konkrétních důvodů mohou vést k rozkladu právního státu. Podle České justice státní zástupci zdůraznili, že věcná kritika institucí je v demokratické diskusi žádoucí, ale podkopávání důvěry v soudy má mnohem vážnější následky.
A právě tady je problém Babišovy vládní sestavy. Ne v tom, že se zlobí. Zlobit se na soud může každý. Problém je, že lidé s nejvyšší mocí v zemi dávají veřejnosti návod, jak nevěřit instituci, která je má také kontrolovat.
Demokracie není systém příjemných verdiktů. Je to systém, v němž i mocní musí unést rozhodnutí, která se jim nelíbí. Pokud se premiér, předseda Sněmovny a ministr zahraničí tváří, že soud je nezávislý jen tehdy, když jim vyhoví, není to ostrá politická debata. Je to práce s kyselinou.
A ta nerozežírá jen jeden rozsudek. Rozežírá důvěru, že pravidla platí i pro ty, kteří si zvykli rozhodovat o všech ostatních.
